Mnohé obce vůbec netuší, že veřejná prostranství mohou být nepříjemnou „časovanou bombou“, pokud se jejich vlastníci rozhodnou samosprávu žalovat kvůli bezdůvodnému obohacení. Názory soudů se navíc pořád vyvíjí. Co zajímavého řekly Nejvyšší soud a Ústavní soud v posledních letech?

Vlastník za veřejné užívání svého pozemku náhradu nedostal

Jeden vlastník se domáhal zaplacení necelý sto tisíc za bezdůvodné obohacení, které vzniklo obci tím, že její občané užívali pozemek vlastníka, který byl veřejným prostranstvím, aniž by obec s tímto vlastníkem měla uzavřenou soukromoprávní smlouvu. Jinými slovy existovalo veřejné prostranství, za které obec vlastníkovi nic neplatila a neměla s ním ošetřené, na základě jakého titulu je veřejné prostranství užíváno.

Vlastníkovi nevyhověl ani obvodní soud, ani Městský soud v Praze, ani Nejvyšší soud a nakonec ani Ústavní soud. Je nutno zdůraznit, že šlo o situaci, kdy předmětem vlastnictví byl pozemek v celé své ploše zastavěný stavbou veřejně přístupné účelové komunikace.

NS: projev vůle vlastníka zahrnuje i vůli věnovat pozemek k užívání bezúplatně

Nejvyšší soud řekl (usnesení sp. zn. 28 Cdo 3158/2024): „Předmětný pozemek slouží jako veřejná účelová komunikace, jež je podskupinou veřejného prostranství, pročež pro vznik nároku na náhradu za bezesmluvní užívání veřejné účelové komunikace je rozhodné, zda vlastník pozemku s takovým účelem jeho užívání souhlasí. Byl-li v projednávané věci takový souhlas tehdejším vlastníkem předmětného pozemku dán, pak tento souhlas znamenající dobrovolné (nevynucené) omezení vlastnického práva zavazuje i žalobce jako právního nástupce s tím důsledkem, že s takovým omezením vlastnického práva ve prospěch možnosti veřejnosti účelovou komunikaci užívat není spojen vznik nároku na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení…

Projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně, tedy „věnovat“ věc obecnému užívání. Souhlasí-li tak vlastník s užíváním svého pozemku jako veřejné účelové komunikace, jedná se o dobrovolné omezení vlastnického práva, jež není slučitelné s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení za užívání dotčeného pozemku jako veřejného prostranství.“

Co Nejvyšší soud uvedl ke starší judikatuře?

NS pak dodal: „ Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani poukaz dovolatele na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle níž není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně…

Citovaná judikatura je v plném rozsahu použitelná i na pozemky, po nichž jsou vedeny účelové komunikace… Vznik práva na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, respektive práva na vydání bezdůvodného obohacení, ovšem připadá v úvahu ve chvíli, kdy veřejně přístupná účelová komunikace vznikla bez souhlasu vlastníka. Zákon o pozemních komunikacích náhradu za omezení vlastnického práva v podobě vzniku veřejně přístupné účelové komunikace totiž nestanoví, a proto je takové omezení možné pouze se souhlasem vlastníka, neboť jednou z podmínek nuceného omezení vlastnického práva je dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod poskytnutí náhrady

Nelze tak souhlasit s výtkou žalobce o nekonzistentnosti judikatury ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků tvořících veřejné prostranství. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení totiž vzniká vlastníkovi pozemku vůči obci v případě, že jeho pozemek byl fakticky užíván k veřejnému prospěchu užíváním materiálně srovnatelným s veřejným prostranstvím, ačkoli nebyly formálně splněny veškeré podmínky pro vznik veřejného prostranství, respektive veřejné účelové komunikace.“

Rozdíl mezi veřejným prostranstvím a souhlasem v řízení o povolení záměru

NS ještě zdůraznil celkem zajímavou věc, která může být pro řadu obcí a měst důležitá: „ Poukazuje-li žalobce na podporu svých tvrzení též na okolnost, že souhlas vlastníka pozemku s uskutečněním stavebního záměru dle ustanovení § 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nevylučuje právo vlastníka pozemku na vydání bezdůvodného obohacení vůči vlastníkovi stavby, sluší se dodat, že souhlas s uskutečněním stavebního záměru se automaticky nepojí s aktem věnování dotčeného pozemku do (oprávněného) užívání stavebníka a nenahrazuje tak případně absentující soukromoprávní titul k užívání daného pozemku (viz např. dovolatelem uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2825/2018). Naopak veřejná účelová komunikace může vzniknout výhradně tehdy, jestliže určitý pozemek jeho vlastník věnuje k obecnému (veřejnému) užívání.“

Ústavní soud: věnování ze strany vlastníka vylučuje vznik bezdůvodného obohacení

Ústavní soud konstatoval: „Soudy prvního a druhého stupně v posuzované věci vyšly primárně z usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2910/2023-578 ze dne 22. 11. 2023, v němž byla řešena velmi podobná věc a jímž Nejvyšší soud dovolání tehdejšího žalobce také odmítl s odůvodněním, že se na tehdy řešeném pozemku nachází účelová komunikace, kterou původní vlastník přenechal veřejnému užívání. Toto rozhodnutí bylo napadeno ústavní stížností, kterou Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 344/24, podle něhož “projev vůle, kterým vlastník souhlasí s omezením svého vlastnického práva, v sobě zahrnuje i vůli činit tak bezúplatně, tedy ‚věnovat’ věc obecnému užívání”, a proto “vzhledem k tomu, že byl prokázán souhlas předchozího vlastníka s veřejným užíváním, nemohlo ani stěžovateli vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení”. Tak je tomu mimo jiné proto, že věnování ze strany vlastníka je právním důvodem vylučujícím vznik bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud neshledává důvod na uvedených závěrech nic měnit, zvláště když částečně vycházejí i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06. V souladu s tímto nálezem Ústavní soud neshledává neústavním, pokud vlastníku pozemku, který udělil souhlas s jeho veřejným užíváním, resp. který daný pozemek věnoval veřejnému užívání, nenáleží náhrada za omezení vlastnického práva, které je toho důsledkem. Jak Ústavní soud v daném nálezu uvedl, v případně omezení vlastnického práva se souhlasem vlastníka “nelze … vůbec hovořit o jeho nuceném (resp. vynuceném) omezení, jak má na mysli čl. 11 odst. 4 Listiny”. (Ústavní soud, I.ÚS 669/25)

Více našich textů k bezdůvodnému obohacení najdete zde.