Nejvyšší správní soud se zabýval možností aplikace § 94 odst. 4 správního řádu na přezkum závazných stanovisek. Uvedené ustanovení zní: Jestliže po zahájení přezkumného řízení správní orgán dojde k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma, která by jeho zrušením nebo změnou vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení zastaví.
Korektiv dobré víry ve správní akty
NSS řekl: „Nejvyšší správní soud upozorňuje, že z pohledu jazykového výkladu směřuje ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu k upřednostnění ochrany práv, která účastník řízní nabyl z nezákonného rozhodnutí v dobré víře, a to před újmou jiného účastníka nebo na veřejném zájmu. S ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu však taková situace z podstaty závazného stanoviska nemůže v řízení podle § 149 odst. 8 správního řádu nastat. Dané řízení nemá účastníky a žádné osoby v jeho rámci nenabývají veřejná subjektivní práva, která by mohla být v řízení zrušena; není proto prismatem § 94 odst. 4 správního řádu co chránit, tím méně co poměřovat vůči jiné újmě…
S ohledem na výše uvedené závěry je proto podle Nejvyššího správního soudu nezbytné v rámci řízení podle § 149 odst. 8 správního řádu přiměřeně použít i § 94 odst. 4 téhož předpisu. V takovém řízení přitom nelze s jinými újmami poměřovat újmu jednotlivce, která by mu vznikla zrušením či změnou rozhodnutí, z něhož nabyl práva v dobré víře. Dotčený orgán však současně musí… respektovat korektiv „dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci“, přestože z přezkoumávaného závazného stanoviska jednotlivci neplynou přímo žádná veřejná subjektivní práva. V rámci přezkumného řízení tak je dotčený orgán povinen tuto dobrou víru reflektovat… Konkrétně je dotčený orgán povinen zhodnotit, z jakých důvodů došlo k přijetí daného aktu orgánu veřejné moci a jaké následky by mělo jeho zrušení, přičemž musí případ posoudit i z hlediska dobré víry jednotlivce ve správnost a zákonnost předmětného aktu, jakož i jeho podílu na důvodech nezákonnosti.“
Podle rozsudku NSS ze dne 15. 9. 2025, čj. 3 As 93/2024 – 41
Pravidelně sledujeme rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu.