V souvislosti s řešením nepřiměřené délky řízení se někdy setkáváme s případy, které bychom jinak hledali spíše v knihách Franze Kafky nebo Josepha Hellera. Už jsme psali o odškodnění za téměř 20 let trvající řízení o odstranění černé stavby (ta bohužel dodnes odstraněna nabyla). O jiném naprosto bizarním případu pak nedávno rozhodoval NSS v rozsudku č.j. 7 As 14/2022 – 23.

Věc začala u civilního soudu v roce 2008

Žalobkyně se u soudů domáhala přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jejíž vznik spatřovala ve vydání šesti rozhodnutí ve věcech jejího služebního poměru. Žalobu podala už 5. 5. 2008 u krajského soudu (měla za to, že se jedná o nárok z ochrany osobnosti), ale vrchní soud rozhodl, že se jedná o věc, kterou má řešit soud okresní.

V roce 2013 civilní soud případ postoupil do správního řízení

V roce 2013 okresní soud ale rozhodl tak, že „z ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. vyplývá, že o nárocích na peněžité zadostiučinění za újmy způsobené rozhodnutími služebního funkcionáře se rozhoduje v řízení o věcech služebního poměru“. Z tohoto důvodu okresní soud řízení v zastavil a rozhodl, že bude věc postoupena k projednání a rozhodnutí služebnímu funkcionáři podle zákona o služebním poměru. Odvolání ani dovolání žalobkyně nebylo vyslyšeno.

Soudy postupovaly v souladu s usnesením zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 11/2018 – 16, podle kterého je příslušný vydat rozhodnutí o nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí vydaného ve věcech služebního poměru správní orgán (resp. příslušný služební funkcionář) podle § 98 odst. 1 zákona o služebním poměru.

Věcí se tak zabýval služební funkcionář, která první rozhodnutí vydal až v lednu 2018, nárok zamítl. K odvolání žalobkyně ministerstvo vnitra nejprve rozhodnutí zrušilo a věc vrátilo zpátky služebnímu funkcionáři, když nárok zamítl podruhé, tak ministerstvo rozhodnutí zrušilo a řízení zastavilo s tím, že věc mají rozhodovat civilní soudy.

S tím se ale neztotožnil Městský soud v Praze, který rozsudkem z února 2019 rozhodnutí ministerstva zrušil.

V roce 2021 správní soud konstatoval, že věc patří civilnímu soudu

Znovu rozhodovalo ministerstvo a rozhodlo tak, že potvrdilo zamítnutí nároku žalobkyně. Ta podala novou správní žalobu a městský soud tentokrát tuto žalobu (rozsudkem z prosince 2021) odmítl a řízení zastavil se závěrem, že případ patří do pravomoci civilních soudů, což bylo jasně deklarováno nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19.

Ústavní soud v dané věci konstatoval, že „stěžovateli lze přisvědčit – ve vztahu k jím uplatněnému nároku na imateriální újmu – v otázce systémového rizika podjatosti ředitele sboru při rozhodování o náhradě újmy za jeho vlastní předchozí nezákonné rozhodnutí…“ Ústavní soud zároveň označil právní úpravu zákona o služebním poměru za nevhodnou, protože nepřípustně omezuje právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny.

Proti rozhodnutí městského soudu podala žalobkyně kasační stížnost a namítala, že závěry judikatury Ústavního soudu by neměly být retroaktivně aplikovány na její případ, navíc jí hrozí, že soudy nyní posoudí její nároky jako promlčené. NSS se ale nad žalobkyní neslitoval a kasační stížnost zamítl.

Po 14-ti letech zase úplně na začátku

Aby zabránila promlčení nároku, musela žalobkyně do měsíce od rozhodnutí správního soudu, který žalobu odmítl a řízení zastavil, podat v roce 2022 novou civilní žalobu. Po skoro čtrnácti letech je tak žalobkyně zase úplně na začátku, má podánu žalobu, kterou původně podala u civilního soudu už v roce 2008. Snad se žalobkyni alespoň podaří dosáhnout odškodnění za zcela odlidštěný přístup soudů k její věci.