Rakouský ústavní soud dne 22. 7. 2020 zveřejnil rozhodnutí, které se týkají opatření přijatých vládou v souvislosti s bojem proti nemoci COVID-19. Stojí za to, se s nimi seznámit, zvláště když náš Ústavní soud se k ničemu podobnému neodhodlal.

V rozhodnutí V 363/2020 ze dne 14. července 2020 rakouský soud prohlásil za protiústavní opatření spolkového ministra zdravotnictví a sociálních věcí, který vydal obecný zákaz vstupu na veřejná místa pouze s několika výjimkami (např. vstup pouze s lidmi, kteří žijí ve společní domácnosti ve vzdálenosti nejméně 1 metru od ostatních lidí). Něco vám to připomíná? Ano, naší jižní sousedé si užívali podobných opatření, jako my v ČR.

Jakkoli právní základ pro vydávání opatření byl v případě Rakouska daleko lepší, než v u nás, kde nedošlo v rámci vyhlášení nouzového stavu v rozporu s výslovným textem zákona k omezení konkrétních práv a svobod, rakouský ústavní soud přesto shledal postup exekutivy jako protiústavní.

Soud rozhodl, že ustanovení oddílů 1, 2, 4 a 6 opatření jsou protiprávní, protože překračují limity uložené odpovědnému spolkovému ministrovi podle oddílu 2 zákona o opatřeních COVID 19. Podle ústavního soudu bylo klíčové, že nařízení nejen zakazovalo vstup na určitá konkrétně vymezená místa. Výjimky v oddíle 2 vyhlášky nemění skutečnost, že oddíl 1 opatření „je založen na zásadě obecného zákazu výstupu“. Na takový komplexní zákaz se však nevztahuje zákon o opatřeních COVID-19. Tento zákon neposkytuje základ pro vytvoření povinnosti zůstat na konkrétním místě, zejména ve vašem vlastním domě.

Rozhodnutí uvádí, že zákonodárce může určit místa, do nichž je zakázán vstup, konkrétním nebo abstraktním způsobem, aby zabránil šíření COVID – 19, může také zakázat cizincům vstupovat do regionálně omezených oblastí, jako jsou místní oblasti nebo obce. Opatřením je však zakázán vstup do veřejného prostoru mimo svůj vlastní domov (v širokém smyslu čl. 8 EÚLP) obecným zákazem vstupu.

To podle rakouského soudu neznamená, že zvláštní zákaz nelze odůvodnit přítomností zvláštních okolností, s výhradou časových, osobních a faktických omezení, pokud se takové opatření může ukázat jako přiměřené intenzitě zásahu. V každém případě takové dalekosáhlé omezení volného pohybu osob, protože opatření toto právo v zásadě porušuje, vyžaduje konkretizovaný a odpovídajícím způsobem konkrétnější právní základ.

Z hlediska hodnocení toho, jak dosud rozhodoval český Ústavní soud (viz naše rozzlobené komentáře zde, zde nebo zde) je podstatné také, to, že stížnost byla podána individuálním stěžovatelem a rakouský ústavní soud se rozhodl jí věcně zabývat přesto, že platnost napadených ustanovení skončila již 30. dubna 2020.

Rakouský soud s ohledem na právní zájem na konstatování jejich protiústavnost i tak rozhodl, že tato ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem. Rovněž uvedl, že tato ustanovení (například v probíhajícím správním či trestním řízení) již nejsou použitelná. Ano, také takto může vypadat ochrana ústavnosti. Nelze se pak divit, že jsme si posteskli, zda by nám ve společné rakouské monarchii nebylo lépe.

O nouzi lidských práv trvající i po skončení stavu nouze nadále informujeme na zláštním webu Stav bez nouze a blogu na stránkách Aktuálně.