Za devatero horami, za devatero řekami, byla nebyla jedna země, kde měli trestně stíhaného premiéra. Ten rád věšel svým poddaným na nos bulíky. Ale někdy mluvil i pravdu. Třeba takto: „Čau lidi! Ptáte se mě, jak jsem se opovážil sáhnout na všechna vaše práva, zničit vám podnikání, dětem odepřít vzdělání a zničit vaši budoucnost. Natočil jsem k tomu video, mělo třicet minut, ale nakonec jsem si řekl, že na to stačí pár slov: Nikdo mě totiž nehlídá, nekontroluje a nikdo si na mě netroufá. Nikdo do mě nejde! Tak už si to konečně zapamatujte a dejte mi pokoj, ať můžu řídit republiku jako rodinnou firmu. Sorry, jako.“

Kdo má rád pohádky, jistě věřil tomu, že žije v právním státě, který má v úctě občany a zastává se jejich práv a nezasahuje zbytečně a nad míru do základních svobod. Sice jsme byli v posledních letech svědky toho, že se náš stát ubíral směrem, který se rozhodně nedal označit za moderní a demokratický. Jaro roku 2020 nám ale ukázalo, že to, co jsme zažívali doteď, byl jen slabý čaj. Se vší myslitelnou silou si stát uzurpoval všechnu moc, která patří lidu, zneužil ji a odmítl ji vrátit. Stali jsme se svědkem neuvěřitelného bezpráví. Dívali jsme se, jak stát ničí podnikatele, šikanuje občany skrze nekontrolovanou policii, ohrožuje vzdělání dětí, tvrdě omezil zdravotní péči a zvýšil neuvěřitelným způsobem schodek státního rozpočtu. Naši budoucnost ohrozila vláda bez toho, aby měla jediný relevantní podklad.

Občané se proto hromadně obrátili s poslední prosbou na Ústavní soud. V hromadné stížnosti se ptali, jak se stát opovažuje? Soudci však žádost občanů hodili do koše a řekli, že stát nemá žádné závazky ani ve vztahu ke vzdělání, bezpečnosti, životnímu prostředí, nemusí se snažit připravovat právní předpisy srozumitelně, a dokonce nemá ani povinnost starat se o to, jak bude fungovat sociální zabezpečení.

Listina základních práv a svobod funguje jako tzv. společenská smlouva. Uzavřeli ji občané se státem, když mu předali svoji moc, aby ji spravoval a vykonával. Oplátkou očekávali, že stát bude plnit svoje pozitivní závazky, které z Listiny vyplývají. Rozumí se jimi povinnost státu jednat tak, aby mohly být  základní práva a svobody realizovány. Bez splnění pozitivních závazků státu se jedná o pouhé prázdné proklamace, které žádnému občanovi nepomohou.

Ústavní soud občany opět zklamal. Hodil jejich obavy a přání do koše a řekl, že se jich základní práva a svobody prakticky netýkají, stát do nich nijak nezasáhl a všechno, co se od března 2020 stalo, bylo v pořádku.

Je jasné, že na Ústavní soud ani na vládu ani na Poslaneckou sněmovnu právě teď spoléhat nemůžeme. Je možné, že následující roky budou tvrdé a smutné. Naší nadějí je, že právě z takových podmínek roste lidská síla a odvaha.

Podklady:

Hromadnou ústavní stížnost si přečtěte zde.

Rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné zde.

Připomínáme, že český nouzový stav už má na stole Evropský soud pro lidská práva.