Nejvyšší správní soud řešil případ investora, který chtěl stavět výkrmnu drůbeže, ale žádost o povolení záměru podal pozdě a než stavební úřad rozhodl, došlo ke změně územního plánu, která už záměr neumožňovala. Důležité je zdůraznit, že v procesu pořizování územně plánovací dokumentace byl investor naprosto pasivní a svoje zájmy nijak nehájil. Soudy mu proto vůbec nijak nepomohly.

Vlastníci se nestarají o územní plány a pak naříkají

NSS má asi už plné zuby všech těch vlastníků, kterým jsou jejich nemovitosti naprosto lhostejné a vzpomenou si na ně, až když je problém, proto taky řekl: „Krajský soud stěžovateli pouze vysvětlil, že pokud chtěl zamezit tomu, že záměr, o jehož povolení požádal, nebude povolen, měl svoji procesní aktivitu upnout do procesu pořizování územního plánu, neboť právě územní plán stanoví meze výkonu vlastnického práva.

Pokud tedy stěžovatel mohl mít v daném správním řízení určité legitimní očekávání, pokud jde o soulad záměru s územně plánovací dokumentací, pak bylo spojeno pouze s obsahem předchozího územního plánu. Jakmile pozbyl tento územní plán platnosti a nabyl účinnosti nový územní plán, jehož obsah se v relevantních ohledech změnil, zaniklo též legitimní očekávání stěžovatele, že by jeho záměr měl být shledán souladným s územně plánovací dokumentací.

Pokud si chtěl stěžovatel v tomto směru legitimní očekávání zachovat, měl svoji procesní aktivitu upnout právě do procesu pořizování nového územního plánu. Je nicméně pravdou, že samotné aktivní vystupování v procesu pořizování územního plánu, pokud by se nepromítlo do obsahu nového územního plánu, by ani tak nebylo důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného.“

Podání žádosti o povolení fakt nestačí

Je faktem, že se v poslední době díky Ústavnímu soudu rozvolnila přísná pravidla, podle kterých legitimní očekávání vlastníků chránilo jen pravomocné rozhodnutí. Nyní je třeba brát v úvahu i nepravomocná povolení záměru. Doopravdy ale nestačí to, že investor podá za účinnosti starého územního plánu žádost o povolení.

NSS k tomu říká: „Stěžovateli nelze přisvědčit, že mu v době podání žádosti o vydání společného povolení svědčilo legitimní očekávání, že soulad záměru s územně plánovací dokumentací bude posuzován podle územního plánu platného v době podání žádosti. V té době existovala výše zmíněná ustálená a jednotná judikatura, podle níž je rozhodný skutkový a právní stav existující ke dni rozhodování správního orgánu, nikoliv ke dni podání žádosti. Současně stěžovatel mohl vědět, že je pořizován nový územní plán.

Nelze se ztotožnit ani s argumentem stěžovatele, podle nějž aplikace nového územního plánu je v rozporu se zákazem retroaktivity. Jak již NSS uvedl výše, podmínka souladu záměru s územně plánovací dokumentací je hmotněprávního charakteru, přičemž právo provést stavbu by bylo stěžovateli konstituováno až právní mocí rozhodnutí stavebního úřadu. Nelze tedy dovodit, že by správní orgány tím, že zohlednily obsah nového (již účinného) územního plánu, nepřípustně stěžovateli odebraly právo, neboť mu ještě nevzniklo. O případ nepřípustné pravé retroaktivity tak nejde. Jedná se nanejvýš o nepravou retroaktivitu, která je však v hmotném právu obecně přípustná a v praxi běžná.“

Toto by si měli vzít k srdci „odborníci“, kteří připravili přechodné ustanovení k pražskému Metropolitnímu plánu.  NSS má totiž pravdu. Tečka.

NSS se nemůže smířit s akceptací nepravomocného rozhodnutí

NSS se zjevně nemůže s výše odkazovaným nálezem Ústavního soudu o vlivu nepravomocného rozhodnutí na územní plán tak úplně smířit, protože ještě dodal: „Princip, dle nějž správní orgán rozhoduje dle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání rozhodnutí, nemůže prolomit ani skutečnost, že povinnost aplikovat v řízení nový územní plán souvisí v posuzované věci i s délkou správního řízení, resp. opakovaným rušením rozhodnutí stavebního úřadu ze strany žalovaného. Ani vady v postupu stavebního úřadu nemohou vést k povolení záměru, který je v rozporu s účinným územním plánem.

Lze ostatně uvést, že první rozhodnutí vydal stavební úřad poté, co již byl vydán nový územní plán, jenž nabyl účinnosti v době, kdy plynula lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. Tedy již samotné podání odvolání kterýmkoliv z účastníků řízení, jichž bylo vzhledem k významným negativním vlivům záměru na životní prostředí velké množství, by vedlo k tomu, že odvolací orgán, jenž sám byl povinen rozhodnout podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodování, by nemohl první rozhodnutí stavebního úřadu potvrdit z důvodu nabytí účinnosti (a tedy aplikovatelnosti) nového územního plánu.

Skutečnost, že v době, kdy stavební úřad o žádosti rozhodl poprvé, se na věc vztahoval ještě předchozí územní plán (s nímž mohl být záměr v souladu, byť ani to nebylo v důsledku absence závazného stanoviska orgánu územního plánování procesně řádným způsobem doloženo), tak je zcela bez významu a nemá žádný vliv na zákonnost posléze vydaných rozhodnutí stavebního úřadu i žalovaného, jež vycházejí z odlišného skutkového a právního stavu.“

Podle rozsudku NSS ze dne 25. 2. 2026, čj. 2 As 228/2025 – 67.