Nejvyšší správní soud řešil další z nekonečné série uplakaných stížností pasivních vlastníků, že se jim v územním plánu změnilo využití pozemku a že nemůžou stavět. Protože má NSS asi podobných výlevů těch, kdo se o svůj majetek včas vůbec nestarají, asi plné zuby, jsou už rozsudky docela tvrdé.

Hlídejte si svá práva nebo máte útrum

NSS aktuálně vzkázal všem pasivním vlastníkům (tedy těm, kdo se neobtěžují starat o územní plán a včas uplatnit připomínky): „Nejvyšší správní soud má za to, že stěžovatelkou opakovaně zmiňované povolení a následné zřízení kanalizační přípojky na (původně) stavebním pozemku by potenciálně mohlo mít relevanci při posouzení jiné otázky, a to přiměřenosti řešení zvoleného územním plánem, tj. poměření, zda zájem na ochraně životního prostředí v konkrétním případě vskutku vyžaduje zásah do vlastnického práva stěžovatelky k pozemku. Povolení kanalizační přípojky podle mínění NSS totiž mohlo pro stěžovatelku představovat indicii nasvědčující možnosti budoucí výstavby rodinného domu na pozemku, neboť si lze jen stěží představit jiný účel, k němuž by taková stavba měla sloužit než právě k umožnění realizace rodinného domu.

Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že význam tohoto tvrzení stěžovatelky ustrnul toliko v potenciální, resp. teoretické rovině, neboť v důsledku její pasivity v průběhu přijímání územního plánu, spočívající v neuplatnění námitek proti jeho návrhu, nebyl aktivován procesní rámec, v němž by se správní soud mohl danou okolností zabývat a poměřovat rozsah úsilí stěžovatelky vynaloženého na přípravu výstavby s hrozícím zásahem do veřejného zájmu na ochraně životního prostředí. Krajský soud v tomto směru správně poukázal na skutečnost, že ve smyslu konstantní judikatury kasačního soudu… nelze s úspěchem požadovat, aby tvrzenou nepřiměřenost regulace obsažené v územním plánu přezkoumal správní soud v tzv. „první linii“, aniž by tuto úvahu před ním provedl příslušný správní orgán.“

Podávejte laskavě připomínky formálně správně

NSS ještě dodal, že je doopravdy důležité, aby vlastníci respektovali procesní pravidla: „Nejvyšší správní soud se konečně neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že postup odpůrkyně, která nepovažovala vzájemnou komunikaci se stěžovatelkou za uplatnění námitek podle stavebního zákona, představuje nepřípustný formalismus. Podle Nejvyššího správního soudu nelze přistoupit na názor, že dodržení zákonem stanoveného procesního rámce pro uplatnění prostředků na ochranu vlastnického práva v procesu přijímání územního plánu je přehnaným formalismem. Pak by se zákon stal pouze jakýmsi doporučujícím textem, jehož se někdy přidržet lze a jindy ne.

Na tomto požadavku je třeba trvat tím spíše, že tvorba územního plánu, jak již bylo uvedeno shora, představuje mj. platformu pro vyvažování řady vzájemně protichůdných zájmů v území. K tomu, aby mohla tomuto komplexnímu cíli vskutku sloužit, je nezbytné, aby jednotliví aktéři procesu (vlastníci nemovitostí, dotčené orgány) tyto zájmy zákonem předvídaným způsobem formulovali tak, aby se k nim mohl správní orgán (soud) následně vyjádřit a řádně je uvážit. Stěžovatelka nesplnila jednoduché požadavky vyplývající ze stavebního zákona, které jsou na ni kladeny při uplatnění námitek. Tam, kde je zákonný text naprosto zřejmý (a to v stěžovatelčině případě je) nemůže být formalismem, natož přehnaným, pokud správní orgán vyžaduje, aby byl (zákon) dodržován.“

NSS má pravdu. Vskutku není tak těžké, v době, kdy je všechno online a dostupné na pár kliknutí myší, být aktivním vlastníkem o svoje pozemky pečovat. Kdo to nedělá, nestřeží svá práva a musí se smířit s tím, že si všechno sám zkazil.  Vyčítat v takové situaci něco obci je zcestné.

Podle rozsudku NSS čj. 22 As 69/2025-34 ze dne 30. 1. 2026

Více jsme toho k územním plánům a jejich přezkum napsali zde.