Nejvyšší správní soud řešil jednu zajímavou věc – opatření obecné povahy, kterým ministerstvo kultury prohlásilo památkovou zónu Brno a určilo podmínky ochrany. Naše druhé největší město bylo s počinem ministerstva dost nespokojené, ale u soudů prohrálo. Možná taky proto, že podalo kasační stížnost v takové (ne)kvalitě, že byla na hraně přípustnosti.
Brno nebylo dotčeným orgánem
Brno tvrdilo, že s ním mělo být během pořizování předmětného OOP jednáno jako s dotčeným orgánem. NSS vysvětlil, že se jihomoravské statutární město mýlí: „V posuzovaném případě zvláštní právní předpis, konkrétně zákon o státní památkové péči v § 6, stanoví, že návrh opatření obecné povahy o prohlášení památkové zóny odpůrce projedná s krajským úřadem. Oproti tomu v případě opatření obecné povahy, jímž se vydává plán ochrany památkové zóny podle § 6a zákona o státní památkové péči, se návrh opatření obecné povahy projedná s ministerstvem kultury, úřadem územního plánování a příslušnou obcí jako dotčenými orgány. Jazykovým a systematickým výkladem lze tedy dojít k závěru, že ve vztahu k prohlášení památkové zóny zákonodárce výslovně obec, na jejímž území má být památková zóna prohlášena, za dotčený orgán příslušný podílet se svým vyjádřením na podobě návrhu opatření obecné povahy ve smyslu § 136 odst. 1 správního řádu nepovažuje…
Napadené opatření obecné povahy jednak omezuje stěžovatele při péči o majetek v jeho vlastnictví, jednak je zásadním limitem využití území a tvoří součást územně analytických podkladů při pořizování územně plánovací dokumentace (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 25. 10. 2018, č. j. 2 As 51/2018-140, bod 33). Toto dotčení práva na samosprávu však neznamená, že by stěžovatel měl mít v řízení o prohlášení památkové zóny postavení dotčeného orgánu podle § 136 odst. 2 správního řádu. Podle ustálené judikatury NSS je postavení územního samosprávného celku jako dotčeného orgánu podle § 136 odst. 2 správního řádu subsidiární, tj. uplatní se tehdy, pokud tomuto samosprávnému celku není umožněno uplatňovat jeho práva některou z forem účastenství… Stěžovateli v posuzované věci náleželo postavení dotčené osoby oprávněné k podání námitek, nebylo tedy třeba přiznávat mu práva dotčeného orgánu.“
„Závazné stanovisko“ podle zákona o obcích
Brno se snažilo tvrdit, že mělo právo vydat závazné stanovisko podle § 13 zákona o obcích. NSS mu k tomu řekl: „Ve vztahu k § 13 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), NSS souhlasí s městským soudem, že z daného ustanovení nelze dovodit oprávnění obce k vydání závazného stanoviska ve všech případech, které se dotýkají působnosti obce. Jedná se o tzv. měkkou povinnost konzultativní spolupráce vyplývající z čl. 4 odst. 6 Charty místní samosprávy, podle něhož se s místními společenstvími, pokud to lze, včas a vhodným způsobem konzultují otázky plánování a rozhodování ve všech věcech, které se jich dotýkají…
V posuzovaném případě má NSS ve shodě s městským soudem za to, že konzultativní spolupráce mezi odpůrcem a dotčenou obcí, tedy stěžovatelem a jeho městskou částí, bylo dosaženo konzultacemi mezi odpůrcem, Národním památkovým ústavem, Kanceláří architekta města Brna a odborem památkové péče a územního plánování a rozvoje města Brna při přípravě návrhu napadeného opatření obecné povahy.“
Památkovou ochranu musíte holt strpět
Brno fňukalo, že se ho památková ochrana dotýká a že ho omezuje. NSS vzkázal: „Prohlášením památkové zóny dochází prakticky vždy k určitému dotčení na vlastnickém právu soukromých osob, neboť zavádí povinnost respektovat při stavebních úpravách podmínky ochrany stanovené opatřením obecné povahy a administrativní zátěž v podobě povinnosti vyžádat si závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči. V případě stěžovatele jakožto územně samosprávného celku je vedle vlastnického práva prohlášením památkové zóny dotčeno i jeho právo na samosprávu (k tomu viz bod [34]). Úkolem soudu v rámci přezkumu zásahu do práv stěžovatele je proto, za splnění dalších podmínek, zjistit, zda si odpůrce nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím prohlášení památkové zóny naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnického práva a práva na samosprávu jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem…
Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že plošnost památkové péče vychází ze samotné povahy institutu památkové zóny. Ochranu památkové péče totiž nezasluhují jen jednotlivé nemovité kulturní památky, ale i celé části území. Plošná památková ochrana umožňuje zachování obrazu těchto památkově hodnotných lokalit a poskytuje ochranu jejich urbanistické struktuře a historickému charakteru…
V tomto ohledu stěžovateli nelze přisvědčit, že památkovou ochranu částí C a D dostatečně naplňují jiné instituty, konkrétně ochrana kulturních památek nacházejících se v daných oblastech a ochranné pásmo již vyhlášené památkové rezervace. Jak již bylo opakovaně zdůrazněno, napadené opatření obecné povahy chrání urbanisticky ojedinělý prostor širšího Brna, tedy historické jádro a prstenec někdejších předměstí z poloviny 19. století včetně jejich unikátního propojení a urbanistických vazeb. Oproti tomu památková rezervace je koncipována jako územní ochrana souboru kulturních památek v původní historické skladbě… Památková ochrana skrze památkovou rezervaci, resp. ochranné pásmo památkové rezervace či jednotlivé kulturní památky proto slouží k ochraně jiných kulturních hodnot a plnění odlišných cílů než památková zóna, resp. její ochranné pásmo. Námitka, že památková zóna v částech C a D představuje konkurenční regulaci k územnímu plánu, je rovněž nedůvodná. Územní plán a památková zóna jsou dva zcela odlišné instituty sledující různé cíle a chránící jiné veřejné zájmy.“
Podle rozsudku NSS ze dne 28. 8. 2025, čj. 2 As 121/2024 – 41.
Více našich textů k přezkumu opatření obecné povahy najdete zde.