Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci tzv. incidenčního přezkumu územního plánu města Zlína. Jedna vlastnice chtěla přestavět rodinný dům, v čemž jí bránily regulativy požadujícího respektovat podmínky ochrany kulturních a architektonických hodnot a regulativy nepřipouštějící výstavbu nových objektů pro bydlení v zahradách a mezi zahradami stávajících rodinných domů a vil.
U soudů vyhrála samospráva, mj. proto, že nespokojená vlastnice (její právní předchůdci) byla při přijímání územního plánu pasivní a nestarala se včas.
Pasivita vlastníka v procesu územního plánování má zásadní dopady
NSS řekl: „Stěžovatelka nemůže v prvé řadě úspěšně namítat nedostatečné odůvodnění sporného regulativu. Krajský soud přiléhavě uvedl, že s ohledem na absenci jakýchkoli námitek nebylo na místě vyžadovat po odpůrci podrobný rozbor dotčené lokality. V tomto případě postačuje, je-li z odůvodnění alespoň v nejobecnější rovině patrná představa o záměrech zpracovatele – odpůrce…
Nejvyšší správní soud má přitom ve shodě s krajským soudem za to, že sporovaná část územního plánu obecné důvody pro přijetí tohoto regulativu obsahuje, neboť odpůrce poukázal na kulturní a architektonická specifika lokality Louky – náves. Obecnost odůvodnění nepředstavuje v této procesní situaci závažný důvod pro zrušení opatření obecné povahy… Obdobně nelze odpůrci vytýkat, že výslovně neodůvodňoval přiměřenost dopadu přijímané úpravy do soukromých práv, jestliže nikdo z dotčených vlastníků žádnou výtku v tomto směru nevznesl. Jakékoli námitky stěžovatelky týkající se proporcionality, vhodnosti, potřebnosti či účelnosti tedy ani Nejvyšší správní soud nemohl posuzovat.“
Podle rozsudku NSS ze dne 14. 5. 2025, čj. 6 As 155/2024 – 57.
Více našich článků k územnímu plánování najdete zde.