Nejvyšší soud se na podzim 2024 znovu vyjadřoval k náhradám za změny územního plánu, kdy došlo ke změně regulace po dlouhých pěti letech, věc se tedy neřešila přímo podle stavebního zákona, ale postupovat se muselo podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Dobrou zprávou pro obce je, že NS potvrdil, že se i na tyto případy vztahuje pětiletá lhůta podle stavebního zákona.

NS: náhrady za změny v území nejsou v judikatuře žádnou novinkou

Konkrétně NS řekl: „Právní otázka, zda se v případě změny územního plánu, dotýkající se dlouhodobě stabilizované zastavitelné plochy, aktivně využívané, použije ustanovení § 102 odst. 3 stavebního zákona, nepředstavuje otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud… dospěl k závěru, že je-li posuzováno, zda má vlastník pozemku právo na náhradu za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, je nutné také zohlednit § 102 odst. 3 stavebního zákona; došlo-li ke zrušení zastavitelnosti pozemku po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila, náhrada vlastníkovi pozemku ani na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona nenáleží…“

Poskytování náhrad se řídí stavebním zákonem

Soudci dodali následující: „Odvolací soud vycházel při svém rozhodnutí ze zjištění, že předmětné pozemky žalobců byly včleněny do zastavitelné plochy v roce 2001, určení těchto pozemků k zastavění bylo zrušeno v územním plánu obce, který nabyl účinnosti 18. 5. 2016. Do té doby nepodali žalobci žádost o vydání územního rozhodnutí či stavebního povolení, jejich záměr výstavby haly na jednom z dotčených pozemků byl ve fázi zcela obecného záměru zachyceného ve studii prezentované až v průběhu července 2015, další přípravné kroky pro realizaci záměru žalobci neučinili.

Závěr odvolacího soudu, že žalobcům v takovém případě nárok na náhradu za omezení vlastnického práva na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny nezáleží, neboť podmínky stanovené v § 102 odst. 3 stavebního zákona nebyly splněny, je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.“

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2024, čj. 22 Cdo 967/2024 – 377.

Více našich článků k náhradám za změny v území najdete zde.

Řešíte podobnou  situaci? Poradíme Vám!