V naší advokátní kanceláři jsme v posledním roce zjistili, že v praxi je problematickou otázka nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním v situaci, kdy skutek, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno, je nakonec kvalifikován jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění. Jedná se totiž o otázku, na kterou mají příslušné soudy, tedy Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze, v současné době v někdy odlišný (nejasný) názor.

Na jedné straně stojí názor (prezentovaný v určitých případech i Obvodním soudem pro Prahu 2 a Městským soudem v Praze), že odpovědnost státu nastává pouze za situace, pokud výsledek trestního řízení směřuje k tomu, že ten, proti komu bylo vedeno trestní stíhání, byl stíhán za dovolené jednání, případně za skutek, jehož se nedopustil.

Dle názoru opačného se však nezákonné trestní stíhání dá vždy považovat za závažný zásah do základních práv jednotlivce, do jehož soukromého života a osobní svobody je takovým postupem státní moci intervenováno, zakládající nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích. A to bez ohledu na to, zda došlo ke zproštění obžaloby nebo zda byla věc postoupena jinému orgánu, poté, co se ukázalo, že nejde o trestný čin, ale že jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění.

Toto tvrzení podporuje i nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09: „Dle náhledu Ústavního soudu každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění „liché“, což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek nebyl trestným činem.“

Také Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, vyjádřil obdobně: „Při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Zadostiučinění musí být přiměřené…“

Dalším argumentem podporujícím výše uvedené tvrzení je skutečnost, že již na samotné trestní řízení může být nazíráno jako na určitý druh trestu. Když se podíváme na institut upuštění od potrestání, zjistíme, že vychází z premisy, že „…samotné trestní stíhání pachatele, tj. jeho odhalení, stíhání jako obviněného, projednání jeho činu před soudem a vyslovení viny, které v sobě obsahuje negativní zhodnocení pachatelova trestného činu soudem, může mít samo o sobě z hlediska individuální a generální prevence stejné účinky, které má jinak jen uložení trestu a jeho výkon (srov. též R 69/1957).“

Pokud je však osoba vystavena výše uvedeným vlivům trestního řízení (vyšetřování skutku spojené s trestním řízením vedeným proti pachateli, projednání skutku před soudem, existující hrozba uložení trestu soudem), aniž by se dopustila trestné činnosti, ale spáchala „pouze“ přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, tak výše uvedené vlivy, které za normálních okolností plní funkci individuální a generální prevence, mohou v případě, kdy nebude takovýto zásah do sféry dané osoby dostatečně (finančně) kompenzován, působit kontraproduktivně, tedy v krajním případě dokonce i jako kriminogenní faktor (na danou osobu může totiž působit nespravedlivě skutečnost, že i když spáchala „pouze“ přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, tak byla vystavena stejnému procesu – vlivům jako osoba dopouštějící se trestné činnosti.).

Domnívám se tudíž, že Obvodní soud pro Prahu 2 a Městský soud v Praze by měly respektovat citovaný nález Ústavního soudu ČR a neměly by se z výše uvedených důvodů snažit omezovat nárok osob na odškodnění v případě, kdy bylo jejich jednání vyhodnoceno jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění.

Článek je v plném (nezkráceném) znění dostupný ze stránek časopisu České advokátní komory Bulletin advokacie.

Andrej Lobotka