České a slovenské právo se řadu let vyvíjelo společně. Za poslední dvě desetiletí však došlo ke značnému posunu v jednotlivých právních odvětvích a řada právních institutů je tak v českém slovenském právu zakotvena odlišně. Právě tyto rozdíly mezi jinak podobnými právními řády nám umožňují se inspirovat. Jaké odlišnosti najdeme u právní úpravy náhrady imateriální újmy způsobené průtahy v řízení v CŘ a v SR?

Ve slovenském právním řádu bychom úpravu náhrady imateriální újmy způsobené průtahy v řízení, tudíž i obecně úpravu náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, našli v zákoně č. 514/2003 Z. z., o zodpovednosti za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci a o zmene niektorých zákonov, účinném od 1. července 2004.

Slovenská právní úprava je téměř totožná s tou českou. Dle slovenské právní úpravy je, obdobně jako v ČR, nutné nárok na náhradu škody způsobené průtahy v řízení nejdříve uplatnit u příslušného orgánu (Ministerstvo spravodlivosti SR). Po dobu, kdy příslušný orgán o nároku rozhoduje, neběží promlčecí lhůta – staví se. Tato se však staví nejdéle po dobu šesti měsíců. Když příslušný orgán nerozhodne o nároku do šesti měsíců, promlčecí lhůta (její zbytek) běží dál. Následně se poškozený musí obrátit na příslušný soud se žalobou. Rovněž v případě, že příslušný orgán uspokojí pouze část nároku, poškozený se může zbývající části imateriální újmy způsobené průtahy v řízení domáhat u soudu.

Výše popsaný postup je zakotven i v českém zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. V některých důležitých otázkách se však česká a slovenská legislativa rozchází.

Délka promlčecí lhůty

Jeden z hlavních rozdílů mezi českým a slovenským zákonem je možné nalézt v ustanoveních upravujících délku promlčecích lhůt. Dle ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, tedy dle české právní úpravy, činí subjektivní promlčecí lhůta tři roky v případě majetkové újmy. V případě nemajetkové újmy činí promlčecí lhůta pouze 6 měsíců, tedy pouhou jednu šestinu promlčecí lhůty stanovené u majetkové újmy. Objektivní lhůta činí deset let jak u materiální tak imateriální újmy.

Při pohledu na ustanovení § 19 výše citovaného slovenského zákona zjistíme, že subjektivní promlčecí lhůta činí tři roky. Objektivní promlčecí lhůta pak činí deset let (to neplatí, pokud jde o škodu na zdraví nebo škodu způsobenou rozhodnutím o zatknutí, zadržení nebo jiném zbavení osobní svobody nebo rozhodnutím o trestu, o ochranném opatření nebo rozhodnutím o vazbě). Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem se tak dle slovenské právní úpravy, na rozdíl od úpravy české, promlčí ve stejné lhůtě jako právo na náhradu majetkové újmy – ve lhůtě tří let.

Slovensko tyto dva případy (majetkovou a nemajetkovou újmu) u délky promlčecí lhůty nijak nerozlišuje a na rozdíl od ČR se nestaví do zvýhodněné pozice. Česká republika si jako zákonodárce a zároveň subjekt práva, který odpovídá za způsobenou škodu, sjednala pro sebe v porovnání se škůdcem obecným značné zvýhodnění.

Česká právní úprava tak podle našeho názoru porušuje princip rovnosti právního postavení státu a ostatních subjektů právních vztahů. Ústavní soud ČR se však k subjektivní promlčecí lhůtě v případě nemajetkové újmy vyjádřil v usnesení ze dne 9. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12, v tom smyslu, že „nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.“ Obdobně se Ústavní soud ČR vyjádřil např. i v usnesení ze dne 12. září 2013, sp. zn. I. ÚS 1538/13, usnesení ze dne 9. července 2013, sp. zn. IV. ÚS 739/12, usnesení ze dne 20. března 2013, sp. zn. I. ÚS 2781/12. Pokud tedy nezasáhne zákonodárce, nedá se v současné době předpokládat, že by se česká právní úprava nechala v otázce promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy za průtahy inspirovat úpravou slovenskou.

Výše odškodnění poskytovaného za průtahy v řízení

Další rozdíl mezi slovenskou a českou právní úpravou je možné nalézt v ustanoveních upravujících výši poskytovaného odškodnění za průtahy v řízení. Slovenská právní úprava s účinností od 1. ledna 2013 obsahuje ustanovení omezující výši odškodnění, jež je možné za imateriální újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem poskytnout. Změna byla do slovenského právní řádu zavedena zákonem č. 412/2012 Z. z.

Podle ustanovení § 17 zákona č. 514/2003 Z. z., o zodpovednosti za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci a o zmene niektorých zákonov, věz není pozdějších předpisů tak maximální výše odškodnění činí výši náhrady, která je poskytována osobám poškozeným násilnými trestnými činy podle zákona č. 215/2006 Z. z. o odškodňovaní osôb poškodených násilnými trestnými činmi, ve znění pozdějších předpisů, přičemž ustanovení § 6 citovaného zákona říká: „Celková suma odškodnenia poskytnutá podľa tohto zákona nesmie presiahnuť päťdesiatnásobok minimálnej mzdy.“ V českých korunách tak v současné době slovenský limit činí zhruba 450 tisíc.

Česká právní úprava podobný zákonný limit neobsahuje. Na vyčíslení imateriální újmy vzniklé v důsledku průtahů neexistují v české republice žádné tabulky stanovené právním předpisem, avšak Nejvyšší soud ČR vydal dne 13. dubna 2011 sjednocující stanovisko pod sp. zn. Cpjn 206/2010. Nejvyšší soud ČR v něm stanovil jistý doporučený rámec, v němž by se mělo zadostiučinění v penězích za průtahy stižené řízení pohybovat. Dospěl k částce v rozmezí od 15 000 Kč do 20 000 Kč za jeden rok řízení (tedy 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc), přičemž v prvních dvou letech je doporučeno počítat s částkou poloviční, tedy 7 500 Kč až 10 000 Kč za každý rok z těchto dvou let. Příslušné orgány se této výše v současné době striktně drží. Stanovisko Nejvyššího soudu ČR je však pouhým doporučením, které účastníkovi nebrání, aby požadoval jako zadostiučinění v penězích částku vyšší. Vyloučeny tak nejsou ani satisfakce ve výši, která by slovenské maximální „odškodnění“ přesahovala.

Andrej Lobotka