„Virus se tak stal záminkou údajného boje o demokracii, jsou podávány žaloby proti nouzovému stavu, proti zavření hranic, nakonec se můžeme dočkat i žaloby na to, aby soudy vyhostily virus z naší republiky, protože sem nedemokraticky, nikým nezván, vnikl. Uzavření hranic je kde kým označováno za nedemokratické až totalitní (pamatují si tu totalitu ještě sakra?), ačkoli všichni víme, že jsou uzavřeny proto, aby lidé nemohli tak snadno „pendlovat“ mezi Českem a zeměmi, kde virus řádí neuvěřitelně, a dovážet ho sem (města Uničov a Litovel by mohla vyprávět), a na vyhlášení nouzového stavu jsou hledány formální chyby… Dávejme hlavně pozor, zda nejde těm, kteří mluví o ohrožení demokracie, ve skutečnosti o politický boj a politické body pro sebe sama. Zda nejde těm, kteří zaměňují respektování pravidel za diktaturu, hlavně o vlastní zisky.“ Jana Zwyrtek Hamplová, duben 2020

Vzhledem ke znalosti výše uvedených postojů paní Jany Zwyrtek Hamplové jsem si se směsicí zájmu a nevěřícnosti přečetl její vzletná slova o dechberoucí roli advokátů při obhajobě právního státu a demokracie. Zaujalo mne, jaké že to mám výsostné postavení a jak jsem povolán určovat, co je mravní a co ne, na rozdíl od běžných lidí, kteří nevystudovali práva a nesložili advokátní zkoušku. Podstatná pro mne osobně byla tato pasáž:

„Měli advokáti přihlížet k nezákonným opatřením a nařízeních, nebo bylo správné, že se jako lidé znalí problematiky spojili s lékaři a vědci a dalšími, a tzv. v jednom šiku, tehdy často i za pomoci senátorů, rušili jedno opatření za druhým, až jich bylo několik desítek? Bylo správné, že jsme zveřejňovali návody, jak se mohou bránit rodiče příkazům škol, hasiči a další profese povinnému „dobrovolnému“ očkování, a jak jsou zákazy přejezdů mezi okresy a vstupů do restaurací neústavní? Dodnes mi za tuto práci lidé děkují…A čas nám dal a dává plně za pravdu. Přesto od té doby proti nám média budují systematicky nenávist, dovolují si urážky nejhrubšího zrna, a jsme tzv. na seznamu nepohodlných… A proč? Protože jsme se společně postavili za práva občanů naší země proti mocným této země. Tehdy jiným, než jsou dnes. Princip je stále stejný.“

Po jejím přečtení jsem pocítil potřebu reagovat, neboť se mne bytostně týká. Někteří by si totiž mohli myslet, že jsem byl se svojí ženou Vendulou v „jednom šiku“ s paní Hamplovou, Rajchlem či Nielsenem, neboť právě já stojím za „rušením“ mnoha z těch desítek mimořádných opatření, o kterých hovoří paní Hamplová. Opakuji tedy znovu, že jsem se naopak od jejich počinů opakovaně distancoval, neboť s nimi souhlasit prostě nešlo (ať už jde o vybírání peněz na advokátní účty nebo vyplácení nemalých částek z účtu spolku či vyhrožování školám). Bohužel jsem to byl já sám, kdo udělal v době covidové všechny ty přešlapy, nikdo mi v tom nepomáhal, až na Vendulu. Doufám, že jsem se z chyb do budoucna poučil a že je už nebudu opakovat.

Ještě před dvěma lety bych byl schopen sepsat podobnou lamentaci jako Jana Zwyrtek Hamplová a připadal bych si u toho jako vyvolený, který jako jeden z hrstky advokátů chápe význam „pošlapávání lidských práv“ a vidí za roh.  Dnes jsem ale poučenější a vím, že není rolí advokátů povyšovat se nad ostatní a tvářit se jako spasitel. Kdepak. Advokáti jsou obyčejní lidé, stejní jako všichni ostatní, s mnoha chybami a mnoha dobrými vlastnostmi. Za úplatu poskytujeme služby těm, kdo si jich žádají, stejně jako to dělají kupříkladu automechanikové. Není na tom pranic vznešeného a musíme si přiznat, že někdy se nám prostě hodí, když se lidé cítí jako oběti, protože právě takoví se chtějí bránit, a to nám přináší práci. Nejsme obránci míru ani hodnot, ani strážci morálky a neurčujeme, jak se mají chovat ostatní, neboť nejsme vševědoucí. Můžeme dělat jen sami za sebe to, co považujeme za správné (a pak se divit, jak hloupí jsme byli).

Být spojovaný s prací paní Hamplové je pro mne nepřijatelné z jednoho prostého důvodu – nechci jako advokát zneužívat toho, že mám jisté odborné znalosti k tomu, abych balamutil lidi a sliboval jim modré z nebe, utvrzoval je v negativním pohledu na svět a v jejich strachu z budoucnosti a dával jim falešné naděje. Naopak si myslím, že mám lidi od sporů odrazovat, poučit své klienty o tom, jaké jsou jejich reálné šance a ukázat, že mnohdy je lépe do věcí právníky vůbec nezatahovat. Pokud bych jako advokát měl ještě někdy puzení konat něco ve prospěch ostatních, pak bych jim chtěl ukázat, že je dobře se nebát, nežít ve strachu a snažit se vždycky hledat tu světlejší stránku života. Přál bych si, abych jim dokázal pomoci pochopit, že právo je v podstatě hra a že je třeba k němu přistupovat s nadhledem a nečekat zázraky, ale nebýt ani předem poražený.

Jsem skálopevně přesvědčen, že dokonce i v době covidí bylo možno si vybrat – buď jsme mohli vidět vše černě, neustále naříkat nad tím, jak s námi nikdo nesouhlasí a jak bude vše jedině horší, nebo jsme mohli být prostě šťastní a netrápit se věcmi, které nemůžeme ovlivnit. Mohli jsme úplně normálně žít a ne přežívat. Každý, stejně jako dnes, měl jednoduše plně na výběr, jak se zachová. Já sám jsem nebyl ani na jednom PCR testu, nevím, zda jsem měl či neměl covid a ani mne to nezajímá. Moje děti nemusely ve škole podstupovat žádné hokusy pokusy (a i kdyby, přežily by to), protože jsme je nechali na domácím vzdělávání. Rouškami se vážně netrápily. Neočkoval jsem se – a světě zboř se,  žádný strašný tlak jsem necítil. Jezdil jsem na soudy, cestoval jsem, chodil jsem na výlety, nakupoval, venčil psy. Z vlastního rozhodnutí jsem žil plnohodnotný život, v podstatě lepší než kdy dřív. Dokonce jsem necítil vůbec žádný mediální tlak, ani nenávist okolí, až na úplně první dny po podání žaloby (kdy si nadávky na moji adresu neodpustila právě ani Jana Zwyrtek Hamplová), ale dneska se už tomu směju. Vždyť vůbec o nic nejde a slova nikoho normálního nezraní.

Zpětně hodnotím dobu covidovou jako mimořádně zajímavou příležitost ke změnám v osobním životě, ke kterým bych se bez vnějšího popudu nerozhoupal, ale které jsou tím nejlepším, co jsem mohl chtít. Svět je zkrátka třeba brát jako jednu velkou komediální scénu, hlavně se bavit a žít a většinu věcí nechat koňovi. To je návod na přežití v jakékoliv době – a zdá se, že ta covidí byla ve srovnání s tím, co bylo a být může vlastně jedno velké leháro.