V praxi se setkáváme s problémy ohledně toho, jak vyložit plynutí lhůty podle § 102 odst. 3 stavebního zákona. Jsem přesvědčen, že je v tomto případě nutno respektovat ústavněprávní zásadu in dubio pro libertate a upřednostnit výklad, který méně zasahuje do vlastnického práva vlastníka předmětného pozemku. Je totiž vždy na obci, zda se rozhodne v rámci nového územního plánu určitý pozemek určit k zastavění, či nikoli.

Náhrady podle § 102 stavebního zákona

Právní úprava obsažená v § 102 odst. 2 stavebního zákona říká: „Vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada vynaložených nákladů na přípravu výstavby v obvyklé výši, zejména na koupi pozemku, na projektovou přípravu výstavby nebo v souvislosti se snížením hodnoty pozemku, který slouží k zajištění závazku…“

Novela stavebního zákona účinná od 1. 1. 2013 ve stejném ustanovení (odst. 2) uvádí: „Náhrada vlastníkovi nebo oprávněnému nenáleží, jestliže k uvedenému zrušení došlo na základě jeho návrhu nebo po uplynutí 5 let od nabytí účinnosti územního plánu nebo jeho změny, či regulačního plánu nebo jeho změny, která zastavění dotčeného pozemku umožnila“.

Otázkou pak je, jak v návaznosti na v § 102 odst. 3 stavebního zákona stanovenou lhůtu pěti let vykládat spojení „od nabytí účinnosti územního plánu nebo je změny …, která zastavění dotčeného pozemku umožnila“.

Nabízí se zde přitom dva možné výklady:

  • Lhůta se má počítat od účinnosti územního plánu, který poprvé umožnil zastavění dotčeného pozemku;
  • Lhůta se má počítat od účinnosti územního plánu, který naposledy umožnil zastavění dotčeného pozemku.

Ústavní soud k výkladu právních předpisů

Ústavní soud k výkladu právních předpisů judikuje např. v nálezu sp. zn. I.ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 následovně: „V právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality. Je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip „in dubio pro libertate“ plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky nebo čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny, viz i stanovisko menšiny pléna NSS in usnesení ze dne 29. 4. 2004 č. 215/2004 Sb. NSS). Jde o strukturální princip liberálně demokratického státu, vyjadřující prioritu jednotlivce a jeho svobody před státem (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 512/02 ze dne 20. 11. 2002, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 143, nebo I. ÚS 557/05 ze dne 24. 7. 2007, Sbírka rozhodnutí, svazek 46, nález č. 116). Pravidlo „in dubio pro libertate“ je vyjadřováno uplatňováním různých maxim ve všech oblastech veřejného práva. Má např. podobu pravidla „in dubio mitius“ (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 666/02) nebo pravidla „in dubio pro reo“ (např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/94 ze dne 15. 12. 1994, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 62).“

S ohledem na to, že otázka možnosti požadovat náhradu za omezení vlastnického práva se přímo dotýká samotného vlastnického práva, je nutno ze dvou v úvahu přicházejících výkladů preferovat ten, který do vlastnického práva vlastníka zasahuje méně a který mu dává širší prostor pro uplatnění náhrad za omezení jeho práva.

Závěr

Z právní úpravy zejm. § 102 odst. 3 stavebního zákona tedy vyplývá, že lhůta 5 let pro povinnost uhradit náhradu za změny v území počíná běžet okamžikem, kdy nabyl účinnosti konkrétní územní plán, který umožnil zastavění pozemku. To znamená, že i když byl pozemek určen k zastavění kupř. územním plánem z roku 1995 a nový územní plán účinný dejme tomu od 1. 2. 2018 opět určil pozemek k zastavění (byť třeba s jinými regulativy), běží lhůta 5 let od znovu účinnosti nového územního plánu, neboť tento nový územní plán opět umožnil zastavění daných pozemků.

Je totiž na obci, jestli se rozhodne konkrétní pozemky v novém územním plánu (nebo změně územního plánu) určit (opětovně) k zastavění. Povinností obce není beze zbytku respektovat předchozí územní plán a nemusí znovu určit pozemky k zastavění jen proto, že byly k zastavění určeny v předchozí územně plánovací dokumentaci.