Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k otázce, zda by následné udělení služebnosti k užívání cesty uzavřeným okruhem lidí mohlo způsobit zánik veřejně přístupné účelové komunikace. Dospěl k závěru, že ne.
Pozdější udělení služebnosti nevede k zániku souhlasu s veřejným užíváním
NSS řekl: „Relevantní naopak může být existence soukromoprávního ujednání (zejména služebnosti), které využití cesty pro obsluhované nemovitosti zajišťuje a které může svědčit o neudělení souhlasu vlastníka s veřejným užíváním. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že pokud k tomuto ujednání týkajícímu se užívání veřejné cesty došlo až po jejím vzniku (tedy po kumulativním naplnění všech čtyř výše uvedených znaků), nemění to nic na dříve uděleném souhlasu s veřejným užíváním komunikace. Jak již bylo uvedeno výše, jednou udělený souhlas nelze odvolat…“
Jak již bylo uvedeno výše, souhlas vlastníka komunikace s jejím veřejným užíváním zavazuje i jeho nástupce a jednou udělený souhlas již nelze odvolat. Pokud tedy krajský soud ve shodě se správními orgány uzavřel, že souhlas s veřejným užíváním byl v minulosti udělen, nebylo možné, aby následně ze změny okruhu osob, které komunikaci využívaly, resp. ze změny využití některých nemovitostí, k nimž komunikace vede [těch ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení I)], dovodil zánik souhlasu. Změna využití nemovitostí, k nimž komunikace vede, pokud by se netýkala jen nemovitostí vlastníka samotné komunikace, resp. pozemků pod ní, by mohla za určitých okolností vést nanejvýš k zániku nutné komunikační potřeby, jestliže by cesta k nemovitostem nadále nebyla potřebná. V žádném případě však nemohla mít vliv na trvání dříve uděleného souhlasu.
V této souvislosti lze tedy přisvědčit závěru správního orgánu I. stupně, který potvrdil i žalovaný, že pokud vlastníci posuzovaných pozemků dlouhodobě neprojevovali nesouhlas s užíváním daných pozemků pro příjezd mj. na pozemky stěžovatelů a bránili se nanejvýš proti neoprávněnému parkování na daných pozemcích, došlo tím k udělení konkludentního souhlasu s užíváním pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace. Tento závazek následně přecházel na každého dalšího vlastníka daných pozemků. „Nájemní“ smlouvy, které byly následně se stěžovateli uzavřeny, nemohly naplnění tohoto znaku veřejně přístupné účelové komunikace dodatečně zvrátit.“
Podle rozsudku NSS čj. 5 As 314/2024 – 112 ze dne 13. 6. 2025.