Nejvyšší soud se zabýval situací, kdy řízení ve věci žaloby o určení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek trvalo bezmála 9 let. Soud I. stupně přiznal žalobkyním každé po 80 tisících Kč. Odvolací soud to ale změnil a rozhodl, že postačí konstatování porušení práva (bez finanční kompenzace). Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Primárně je na místě poskytnout finanční kompenzaci

Nejvyšší soud konstatoval, že s žalobkyní lze  souhlasit vtom, že „v případě odčinění nepřiměřeně dlouhého řízení se jen výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. K případnému zadostiučinění jen ve formě konstatace porušení práva je tedy na místě přistupovat jen zřídka, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení jako celku pro poškozeného nepatrný (viz rozsudky Nejvyššího soud ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022, a ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009) a celkově lze proto uzavřít, že délka řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného, a to pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009).

Odvolací soud v odstavcích 18 až 20 dovoláním napadeného rozsudku s poukazem na dokazování provedené soudem prvního stupně (odstavec 15 prvostupňového rozhodnutí) odůvodnil, proč v daném případě má postačit odčinění újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení jen konstatováním porušení práva s tím, že podstatná část řízení (od skončení funkčního období žalobkyně a) ve výboru SVJ dne 11. 11. 2015) měla pro žalobkyni a) jen nepatrný význam, neboť výsledek žaloby na určení neplatnosti jejího odvolání z funkce člena výboru SVJ nebyl způsobilý zvrátit skutečnost, že nejpozději po tomto datu jí zanikl mandát člena výboru, a to uplynutím doby.“

Část řízení měla  podle zjištění soudů pro žalobkyní standardní význam

Odvolací soud však nepřihlédl k tomu, že řízení probíhalo od podání žaloby v únoru 2013 do rozhodnutí Ústavního soudu v lednu 2022. Přitom úsek řízení trvající od zániku mandátu žalobkyně téměř 6 roky a 2 měsíců nebyl ani podle odvolacího soudu pro žalobkyni naprosto bezvýznamný.

Nejvyšší soud k tomu dodal: „Za situace, kdy řízení trvalo celkem 8 let a 11 měsíců a jeho část (v trvání 2 let a 9 měsíců) měla pro žalobkyni a) standardní význam plynoucí z toho, co bylo jeho předmětem, neodpovídá závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni a) postačí pouhé konstatování porušení práva, ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž v případě odčinění nepřiměřeně dlouhého řízení se jen výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009).

Odvolací soud se přitom narozdíl od soudu prvního stupně adresně nezabýval tím a nevyhodnocoval, zda se žalobkyně a) spolu se žalobkyní b) významně podílela na prodloužení řízení, a nezjistil tedy, že by existovala i jiná skutečnost, jež by mohla mít ve spojení se zjištěnou délkou části řízení, pro níž by jeho význam pro žalobkyně a) snížen, vliv na ustavení formy zadostiučinění (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2914/2020, nebo ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1793/2022).“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 406/2025-195 ze dne 28. 4. 2025.

Více našich textů k odškodňování průtahů či nezákonných rozhodnutí najdete zde.