Tu a tam se stane, že Nejvyšší správní soud řeší pomyslnou třešničku na dortu druhdy uplácaného spíše z šedivé hmoty ne nepodobné právní nudě. Pak mají soudci možnost rozumovat o tom, jestli lze založit církev, jejíž náboženství stojí na pozitivním přístupu k životu a světu vůbec, nebo třeba o tom, jestli města a obce mohou odklízet a instalovat sochy padlým válečným hrdinům podle toho, jaký stát je zrovna v kurzu.

Pojďme se podívat na kauzu z města Přibyslav, jehož političtí představitelé se aktivisticky rozhodli přemístit sochu vojáka Rudé armády, která je součástí pomníku padlých v 1. a 2. světové válce na Bechyňově náměstí, do depozita. Jeden člověk tvrdil, že jde o nezákonný zásah a požadoval, aby se neznámý vojín vrátil na své původní místo.

Obce si se sochami mohou dělat, co je libo

Kauza je to sice raritní, ale přeci jen jsou některé závěry NSS pro samosprávy zajímavé. Podle soudců vůbec nemohlo nějakými dozajista nekalými manipulacemi se sochou dojít k nezákonnému zásahu.

NSS nejdříve připomněl: „V návaznosti na tuto judikaturu se pak správní soudy již v minulosti zabývaly žalobou (a to dokonce téhož stěžovatele jako v nynější věci) týkající se v řadě ohledů podobné situace. Spor se konkrétně týkal odstranění sochy maršála Ivana Stěpanoviče Koněva z náměstí Interbrigády na Praze 6.“

Pak dodal: „V dané věci Městský soud v Praze žalobu odmítl… Vyšel právě z toho, že do pravomoci správních soudů spadá jen poskytování ochrany proti správním orgánům, tj. orgánům jednajícím při výkonu veřejné moci, tedy postupujícím vrchnostensky. Podle městského soudu v dané věci žalovaný (tj. Úřad městské části Praha 6) vrchnostensky a jako správní orgán nepostupoval, ale konal v rámci soukromoprávní správy majetku (jemu svěřenému ze strany vlastníka – hlavního města Prahy)… Následnou ústavní stížnost pak odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou…

Přestože se Nejvyšší správní soud s ohledem na podobu uplatněné kasační argumentace podstatou věci nezabýval, Ústavní soud v označeném usnesení mimo jiné výslovně uzavřel, že správní soudy „zcela přiléhavě konstatovaly, že ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům,… což mimo jiné znamená, že mezi správním orgánem a dotčeným subjektem musí existovat veřejnoprávní, tzn. vrchnostenský, vztah. Ten však v daném případě dán nebyl, jelikož žalovaný konal v rámci soukromoprávní správy svěřeného majetku. (…)

Pokud proto stěžovatel označuje za svoje subjektivně veřejné právo, od kterého odvozuje svoji aktivní legitimaci k podání správní žaloby, kasační stížnosti a v konečném důsledku i ústavní stížnosti, ‚ničím obstrukčně nerušený přístup k památníku a soše I. S. Koněva‘, nutno uvést, že žádné takové ústavně zaručené základní právo neexistuje a stěžovatel je ve skutečnosti ani netvrdí, když jen poukazuje na bilaterální mezinárodní smlouvu, resp. na zákon o válečných hrobech a pietních místech, přičemž však z těchto právních předpisů žádná konkrétní práva stěžovatele bezprostředně neplynou.“

NSS shrnul: „Vlastníkem válečného hrobu ve smyslu zákona o válečných hrobech (nemovitosti, na níž je hrob umístěn) může být jakákoliv fyzická či právnická osoba, zákon v tomto ohledu nestanoví žádná omezení… Podstata výše již zmíněné judikatury Nejvyššího správního soudu vylučující poskytnutí soudní ochrany před správními soudy v situaci, kdy obec vystupuje při správě svého majetku, se přitom odvíjí právě od toho, že obec při správě svého majetku nevystupuje v pozici správního orgánu,… ale ve stejném postavení jako jakýkoliv jiný vlastník.“

Padlým hrdinům se klanět nebudete, když jsou od aktuálního nepřítele!

NSS ještě dodal: „Krajský soud v odůvodnění nyní napadeného rozsudku vyšel z toho, že se v daném případě nejedná o úkon obce spadající ryze do její samostatné působnosti. V návaznosti na to pak dovodil s odkazem na povinnosti vlastníka válečného hrobu plynoucí ze zákona o válečných hrobech a Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci, že existenci veřejného subjektivního práva na přístup k válečnému hrobu za účelem vzdání úcty nelze vyloučit.

S tím však Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Jakkoli sice podle § 3 odst. 3 zákona o válečných hrobech (na který krajský soud v této souvislosti v napadeném rozsudku odkázal) vlastník válečného hrobu, jakož i vlastník nemovitosti, na níž je válečný hrob umístěn, pokud je válečný hrob mimo pohřebiště, je povinen umožnit k němu přístup za účelem vzdání úcty nebo provedení prací souvisejících s péčí o válečný hrob, nelze z této povinnosti (jež mimo jiné reflektuje i čl. 21 výše uvedené smlouvy) a contrario bez dalšího také dovodit veřejné subjektivní právo na nerušený přístup k válečnému hrobu s pomníkem, a to navíc v určité (dříve existující) podobě.

Přemístění sochy z pomníku do depozita města a rozhodnutí o tom nepředstavují vrchnostenský postup, vůči němuž by mohla být poskytována ochrana před správními soudy. Na tom nemůže nic změnit ani další krajským soudem zdůrazňovaný požadavek zákona týkající se souhlasu Ministerstva obrany s nakládáním s pomníkem jako se součástí válečného hrobu.“

Není přístup k válečnému hrobu služebností?

Otázkou bylo, zda ona povinnost umožnit přístup k hrobu neznámého vojína nepředstavuje zvláštní věcné břemeno. K tomu NSS řekl: „Od výše zmíněných typických příkladů zákonných věcných břemen se tedy úprava v nynější věci liší i tím, že porušení této povinnosti je v zákoně výslovně uvedeno jako přestupek, a tedy se jedná o povinnost vymáhanou prostřednictvím správního trestání.

S ohledem na výše uvedené tedy lze mít za to, že přístup k válečnému hrobu svojí povahou neodpovídá soukromoprávnímu institutu služebnosti, u něhož by bylo možno uvažovat o soukromoprávní ochraně poskytované soudy v občanském soudním řízení. Naopak na něj lze nahlížet spíše jako na veřejné užívací právo, které je však v civilním soudnictví nevynutitelné (to ostatně platí i pro správní soudnictví). Pokud by tu byla dána pravomoc (civilních) soudů, znamenalo by to, že by se uživatel domáhal ochrany práva nikoliv pouze pro sebe, ale i ochrany práv všech potenciálních uživatelů; jednalo by se tak o žalobu ve veřejném zájmu, actio popularis, kterou ale český civilní proces neumožňuje… Toliko pro úplnost lze dodat, že mezi právní formy ochrany veřejného užívání se řadí zákazy nebo omezení stanovená ve prospěch veřejného užívání, správní dozor nad užíváním a preventivní, nápravná nebo právě sankční opatření ukládaná mimo rámec správního dozoru.“

Jak vidíte, lépe je se padlým hrdinou ve jménu státu vůbec nestát. Ani po tom, co státu dáte tu největší oběť totiž nevíte, jestli vám politikové s falešným úsměve budou klást k nohám věnce z plastiku, nebo jestli vás úplně nevděčně šoupnou do depozita.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 276/2022-59 ze dne 29. února 2024, dostupný z www.nssoud.cz