Krajský soud v Praze se rozhodně nenudí, pokud jde o rozhodování o územních plánech. Tentokrát řešil incidenční přezkum územního plánu jedné středočeské obce, který bránil dodatečnému povolení stavby maringotky na zemědělské ploše. V řešeném případu chtěli vlastníci v podstatě legalizovat rekreační objekt, o kterém tvrdili (jak to už v podobných případech chodí), že slouží pro zemědělství a že podobných jsou v oblasti desítky, takže o co vlastně jde.
Orgánům územního plánování se to ale celé nezdálo a k záměru daly negativní závazné stanovisko, a tak se vlastníci rozhodli, že regulaci v územním plánu (tedy ony plochy zemědělské) bude třeba zrušit. Soud návrh zamítl (a z část odmítl).
Pasivita vlastníků
Konkrétně řekl, že z „citovaných pasáží územního plánu ve znění změny č. 2 (viz opět výše bod 20 tohoto rozsudku) plyne naprosto jasně vůle odpůrkyně, aby se lokalita Oboz nerozvíjela. Tento postoj odpůrkyně zaujímala nejméně od počátku devadesátých let dvacátého století a jeho odrazem byly již před územní plánem platná územní opatření o stavební uzávěře. Vedly ji k tomu v územním plánu jasně formulované a několikrát zopakované důvody popisující negativní vliv stávajících předimenzovaných rekreačních osad jak na běžný život v obci, dopravní obslužnost, tak na krajinný ráz. Tyto důvody soud považuje za zcela srozumitelné (soud tedy neshledal nepřezkoumatelnost) a s ohledem na absenci námitek navrhovatelů též dostatečné, racionální a legitimní.“
Navrhovatelé byli navíc v procesu přijímání územního plánu pasivní: „Podle ustálené judikatury se věcný úspěch v řízení před soudem zpravidla odvíjí od procesní aktivity navrhovatele v průběhu přijímání opatření obecné povahy. Jeden z následků procesní pasivity spočívá v tom, že nepodal-li navrhovatel během procesu přijímání opatření námitky ani připomínky, nemůže se soud vůbec zabývat posouzením přiměřenosti přijatého řešení…
Pasivitu žalobců rozhodně neomlouvá – a právo či dokonce povinnost soudu ji prominout nezakládá – jejich údajná dlouholetá představa, že jsou stavbu oprávněni užívat. Tato představa nemohla být nikdy opodstatněná. Jen stěží si lze představit, že navrhovatelé neměli tušení o tom, že stavba je v rozporu se stavební uzávěrou, resp. územně plánovací dokumentací, a že nebyla nikdy povolena. Je-li tomu skutečně tak, měli si navrhovatelé svá práva lépe střežit při nabývání nemovitostí.
Bylo ostatně jejich povinností jakožto vlastníků stavby po celou dobu jejího trvání uchovávat ověřenou dokumentaci odpovídající jejímu skutečnému provedení podle vydaných povolení (viz § 125 odst. 1 stavebního zákona). Jak správně uvedla odpůrkyně, bez relevance je též proběhlé dělení pozemků, vklad nových hranic do katastru nemovitostí, či pozemkové úpravy, z nichž nelze jakoukoliv dobrou víru žalobců vyvozovat (k tomu viz dále). Placení poplatku za svoz komunálního odpadu pak navrhovatelé nedoložili a není to pro věc ani relevantní.“
Jen legální stavby jsou limitem územního plánu
Soud dále konstatoval: „K námitce navrhovatelů, dle nichž je změna č. 2 v rozporu s faktickým stavem v území, neboť zemědělské hospodaření v lokalitě neprobíhá, pozemky jsou rozparcelovány, jsou moc malé pro obdělávání a nachází se na nich již jiné chatky a přístřešky, uvádí soud následující. Z rozsudku NSS ze dne 25. 9. 2020, č. j. 6 As 151/2019-53, vyplývá, že je-li v územním plánu určitá plocha – jako zde v případě plochy zemědělské (PZ) – označena jako stabilizovaná [zachycující neměněný současný stav a způsob využití dané plochy ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 500/2006 Sb.] a vlastník pozemku nepodal proti návrhu územního plánu námitky, soudní přezkum územního plánu v části týkající se jeho pozemku se v takovém případě omezí na kontrolu toho, zda se pořizovatel územního plánu neodchýlil od územně analytických podkladů, případně dalších závazných podkladů (§ 25 a 47 odst. 1 a 2 stavebního zákona) a zda určení stabilizované plochy v územním plánu není ve zcela zjevném a příkrém rozporu s realitou…
Soud předně konstatuje, že navrhovatelé k prokázání tvrzení o existenci dalších staveb v území důkazy formálně nenavrhli, odpůrkyně nicméně toto tvrzení nerozporuje, a tak z nich soud vychází. Soud však uvádí, že podstatný je legální faktický stav. Z výše uvedeného přehledu je přitom patrné, že v lokalitě již cca 30 let není výstavba rekreačních staveb možná, nejprve z důvodů stavební uzávěry a pak z důvodů regulací územního plánu. Je tedy zřejmé, že místní výstavbu na ploše zemědělské (PZ) tvoří toliko černé stavby, kterým nelze poskytovat ochranu.
Takové stavby stavebníci postavili bez stavebního povolení, a tedy existují až do pravomocného dodatečného povolení v rozporu se stavebním zákonem, a tedy i v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví zavazuje, nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“
Přísný závěr soudu ohledně dodatečného povolování staveb
Soud přísně potvrdil, že: „Odpůrkyně tak nebyla nikdy povinna své jednání podřídit tomu, aby stavbu navrhovatelů bylo možné realizovat, resp. zlegalizovat. Dlouholetá tolerance nepovolených staveb navrhovatelů a dalších osob jde k tíži zejména orgánům státní správy na úseku stavební kázně (tedy zejména žalovanému), navrhovatelé však z této nedůslednosti nemohou dovozovat právo na jejich zachování, tím méně se pak vůči odpůrkyni domáhat akceptace tohoto stavu v její územně plánovací dokumentaci.
Toliko řádně umístěné či povolené stavby představují limit využití území… Pokud by byla odpůrkyně povinna zohlednit i stavby, které byly provedeny „živelně“ v rozporu se stávající územně plánovací dokumentací, pak by byl její smysl a účel popřen a obec by nebyla schopna své území efektivně regulovat.“
Podle rozsudku KS Praha ze dne 12. 9. 2023, čj. č. j. 43 A 101/2022 – 83.
Naše další články k problematice územního plánování najdete zde.