Krajský soud v Praze rozhodoval další případ týkající se územního plánování. Tentokrát vlastníci nesouhlasili s tím, že jejich pozemky měly být nezastavitelné, na části byl vymezen biokoridor (podle navrhovatelů pouze lokální, vedoucí od zástavby v západní části k zastavěnému území, tudíž nemůže plnit účel propojování významných biocenter, a ani nevymezuje, jakým druhům fauny a flóry má sloužit) a ještě územní rezerva pro technickou infrastrukturu. Soud se postavil na stranu obce a návrh zamítl. Navrhovatelé nadto tvrdili, že prý byly obcí uvedeni v omyl, neboť v době projednávání územního plánu byly předloženy rozporné výkresy vymezující územní rezervu a oni v důsledku toho nevěděli, že se rezerva týká jejich pozemků.
Chyba ve výkresech
Krajský soud k procesnímu problému řekl: „Podstata námitek brojících proti procesu přijímání napadeného územního plánu spočívá v tom, že při projednání návrhu grafické části napadeného územního plánu byl předložen hlavní výkres bez zakreslení územní rezervy, která byla zakreslena pouze na vedlejších výkresech… Nelze přehlédnout, že právě problematiku zařazení části dotčených pozemků pod režim územní rezervy navrhovatelé učinili předmětem svých námitek uplatněných v návaznosti na výsledek opakovaného veřejného projednání… “. Uvedli, že vymezení územní rezervy nepředpokládali a obávají se doby jejího trvání, která není v napadeném územním plánu určena.
Soud konstatuje, že pokud navrhovatelé byli schopni problematiku zařazení do územní rezervy učinit předmětem svých námitek a takto konkrétně ji popsat, pak si zjevně museli být vědomi i toho, že daná problematika byla navržena k věcnému schválení a že zasahuje i na jejich pozemky, a to bez ohledu na to, zda byla zakreslena na tom či onom výkresu. Z tohoto hlediska tedy nedává příliš smysl argumentace navrhovatelů založená na tom, že spoléhali na údaje z hlavního výkresu a neměli důvod zpochybňovat jeho správnost či kontrolovat jeho soulad s výkresy vedlejšími. Není zřejmé, jak by se případné zakreslení návrhu územní rezervy na jiný než hlavní výkres samo o sobě mělo projevit na právech navrhovatelů vznášet námitky proti návrhu napadeného územního plánu či jinak uplatňovat svá práva v procesu jeho přijímání. Soud proto nenalézá žádnou příčinnou souvislost mezi navrhovateli tvrzeným pochybením a mezi zásahem do jejich subjektivních práv spojených s procesem tvorby územního plánu.“
Soud se musel k souladu výkresů vyjádřit a konstatoval: „Pro úplnost soud dodává, že právní úprava vyžaduje soulad textové a grafické části územně plánovací dokumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 8. 1. 2010, č. j. 2 Ao 1/2009-74). Všechny vedlejší výkresy i hlavní výkres tvoří ve svém souhrnu grafickou část napadeného územního plánu…, která jako taková musí korespondovat s jeho textovou částí, nezávisle na tom, který z výkresů danou problematiku znázorňuje…
Soud dále konstatuje, že na konečné verzi hlavního výkresu, který je součástí grafické části napadeného územního plánu po jeho schválení, jsou plochy s územní rezervou jasně a viditelně zakresleny – jde o modrošedý pás s označením (TI). Na hlavním výkresu jsou rovněž zřetelně viditelné parcelní hranice i parcelní čísla pozemků, přes které zmiňovaný pás vede, přičemž je jasně viditelné i to, kterých z dotčených pozemků se toto týká. Navrhovatelé nejenže byli schopni toto identifikovat a označit konkrétní pozemky, jichž se to týká, ale zejména toto byli schopni – jak bylo vysvětleno výše – učinit předmětem svých námitek navazujících na (druhé) opakované veřejné projednání. Nelze proto uvažovat o tom, že by schválená finální verze napadeného územního plánu neodpovídala jeho návrhu, a že by nebylo možno seznat, k jakým změnám docházelo v procesu jeho přijímání, což byla podstata procesních vad zjištěných ve věci řešené rozsudkem NSS změna ZÚR Prahy, jehož závěrů se navrhovatelé dovolávají.“
K proporcionalitě zvoleného řešení
Námitka nepřiměřenosti zvoleného řešení a s tím související diskriminace ve spojení se zklamanými legitimními očekáváními je oblíbenou mantrou vlastníků při téměř každém přezkumu územního plánu. Jakkoliv musí obec šetřit vlastnická práva, je nutno si vždy uvědomit, že územní plánování se děje ve veřejném zájmu a do práv ze své podstaty zasahuje, někdy i velmi tvrdě. Podstatné vždy je, jestli obec měla pro takový zásah dobré důvody nebo ne a jestli ej uvedla v odůvodnění územního plánu. Navíc je nutné, aby se vlastníci bránili včas, již během pořizování územního plánu nebo jeho změny, neboť pasivní vlastník prakticky nemůže u soudu namítat nepřiměřenost zvoleného řešení.
V popisovaném případě soud proporcionalitu posuzovat mohl, vlastníci byli totiž aktivní. Nejprve k tomu, zda mohou vlastníci požadovat vymezení zastavitelné plochy v souladu s ustálenou judikaturou soud řekl: „Odpůrkyně se opřela o § 18 stavebního zákona, vytyčila si legitimní cíl v podobě udržitelného nárůstu obyvatel a nerozšiřování zastavitelného území nad rámec ploch předpokládaných v předchozím územním plánu, které primárně převzala a mezi něž dotčené pozemky dosud nepatřily. Tímto zcela konzistentně navázala na základní proklamaci v obecné části napadeného územního plánu, kde je kladen důraz na snahu zamezit nadměrnému nevhodnému rozšiřování zástavby mimo zastavěné území, a za tímto účelem se pro dostavbu a kapacitně přiměřenou přestavbu potvrzují již připuštěné zastavitelné plochy a vyčleňují plochy uvnitř sídla ve velmi malém rozsahu směřujícím převážně k dosažení ucelenosti tvaru sídla a k zaplnění dosud nezastavených proluk.“
Soud se zajímavě vyjádřil i dále v textu rozsudku: „K argumentu navrhovatelů, že jejich záměr budoucího zastavění dotčených pozemků rodinnými domy by znamenal nárůst maximálně o 100 nových obyvatel, což nemůže výrazně ovlivnit urbanistickou a demografickou situaci v obci za situace předpokládaného zvýšení počtu obyvatel o dalších 1 400 osob, soud předně podotýká, že projednání této otázky je na hraně přípustnosti… Nicméně i pokud soud bude vycházet z úvahy, že nejde o nový návrhový bod, ale toliko o argumentační rozvinutí návrhového bodu týkajícího se namítaného nedostatečného odůvodnění přijaté regulace, pak této argumentaci nemůže přisvědčit.
Je sice pravdou, že odpůrkyně skutečně vycházela z výpočtu předpokládaného demografického nárůstu, v němž figuroval počet 1400 obyvatel, čímž ovšem nebylo myšleno, že se počet obyvatel skutečně zvýší o 1400, nýbrž že výhledově je možno reálně očekávat navýšení počtu obyvatel až o 1 400. Odpůrkyně tedy z výchozího počtu cca 800 obyvatel počítá s rozšířením na maximální počet 1 400, resp. 1 550 obyvatel. Současně vysvětlila, že dotčené pozemky nezařadila do zastavitelných ploch nejen proto, že nechce území ani počet obyvatel významně rozšiřovat nad rámec historicky velkoryse vymezených zastavitelných ploch, ale také proto, že považuje za podstatnou územní distribuci těchto přírůstků. Je zřejmé, že k přijatelnému předpokládanému nárůstu nechce využít pozemky na okraji sídla.“
Soud byl poměrně přísný, když řekl: „Navrhovatelé se přitom mýlí, domnívají-li se, že by se zájem obce na samosprávu měl projevovat efektivním rozvojem území za účelem podpory bydlení. Toto je pouze jejich subjektivní přání, které však nemá oporu v právní úpravě. Argumentují-li navrhovatelé krizí bydlení, pak soud připouští, že jde jistě o palčivý společenský problém současnosti, to však samo o sobě nezakládá povinnost obcím, aby se zrovna na tento problém zaměřovaly při úvaze o budoucím směřování rozvoji vlastního území na úkor problémů jiných. Odpůrkyně tedy rozhodně nebyla povinna koncipovat rozvoj vlastního území navrhovateli vytouženým směrem. Naopak zde měla prostor realizovat právo na vlastní samosprávu, při jehož výkonu byla limitována buďto zákonem, nebo v případě kolize se soukromým právem jiné osoby kritériem proporcionality… Nelze proto přisvědčit navrhovatelům, že by z jejich předchozího jednání s odpůrkyní měl vzejít nějaký příslib konkrétní podoby budoucí regulace. Nicméně i kdyby snad takový příslib ze strany odpůrkyně zazněl, pak by jej sotva bylo možno považovat za závazný, jestliže by byl učiněn v rámci komunikace s tehdejším starostou či místostarostou, kteří nejsou orgánem obce oprávněným samostatně rozhodnout o tom, v jaké podobě a zda vůbec bude územní plán schválen, neboť k tomu je příslušné pouze zastupitelstvo obce.“
K územní rezervě a biokoridoru
Vůči územní rezervě navrhovatelé věcně namítli, že její vymezení nepředpokládali, nemohou předjímat dobu jejího trvání a nepřesahuje podle nich veřejný zájem na využití dotčených pozemků k výstavbě. Obec v rozhodnutí o námitce vlastníků popsala, že trasa územní rezervy byla doplněna po veřejném projednání v souvislosti s trasou přeložky energetického vedení doplněnou po (prvním) veřejném projednání. Kvůli nutnosti dalšího prověření byla zvolena územní rezerva.
Tuto volbu obec označila za nejméně kolizní způsob řešení, neboť musela vzít v potaz stávající vedení plynovodu a jeho ochranného pásma, technické požadavky na uvažované energetické vedení a jeho ochranného pásma, a též trasování biokoridoru. Soudu takové odůvodnění stačilo: „Těžko si představit hlubší odůvodnění za situace, kdy navrhovatelé formulovali předmětnou námitku spíše jako všeobecný nesoulad s tím, co oni sami považují za vhodné a jim vyhovující řešení, aniž by však předestřeli nějakou alternativu. Ostatně ani v řízení před soudem navrhovatelé netvrdili, proč s tímto řešením nesouhlasí a jak zasahuje do jejich práv, vyjma všeobecně proklamovaného nesouhlasu s tímto funkčním vymezením.“
Pokud jde o biokoridor, soud konstatoval, že „biokoridor byl jako prvek ÚSES zmapován a evidován od roku 1993, resp. 1997 v databázi Okresního generelu ÚSES (str. 94 odůvodnění napadeného územního plánu). Z grafické části napadeného územního plánu, konkrétně z výkresu koncepce uspořádání krajiny zachycujícího plochy ÚSES, dále vyplývá, že biokoridor propojuje lokální biocentrum LC19 Horní únětické rybníky, které navazuje na regionální biokoridor RBK 1137 Únětický háj–Údolí Vltavy. Jak dále plyne z obsahu spisové dokumentace, k návrhu projednanému v opakovaném veřejném projednání uplatnil Městský úřad Č… a to s konkrétními požadavky vůči odpůrkyni na šíři a plochu biokoridoru.
S ohledem na uvedené má soud za to, že z obsahu napadeného územního plánu je dostatečně zřejmé, na základě čeho odpůrkyně vymezila trasu biokoridoru. Navrhovatelé se mýlí, jestliže tvrdí, že biokoridor vede „odnikud nikam“ a že nepropojuje konkrétní prvky ÚSES. Takové tvrzení je v přímém rozporu s obsahem napadeného územního plánu, zejména s jeho grafickou částí, ze které je naopak propojování konkrétních prvků ÚSES velmi zřetelné. Nelze ani říci, že by odpůrkyně vedení biokoridoru s nikým nekoordinovala, protože se evidentně řídila historickým mapováním prvků ÚSES, dále požadavky stanoviska orgánu ochrany přírody ze dne 27. 6. 2022 a konečně zohlednila i propojení lokálních biocenter ve svém území a v území sousední obce. Toto propojení se soudu jeví logické, protože vede mimo zastavěné území v místě, kde odpůrkyně zamýšlí obnovit zeleň v plochách ZN a ZK.“
Soud ještě k biokoridoru vyslovil tento názor: „Nadto z právní úpravy (viz zejm. § 2 až § 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů) neplyne výslovný požadavek prokazování konkrétní přínosnosti biokoridoru pro rozvoj území, toto je pouze subjektivní představa navrhovatelů. Naopak, vymezení biokoridoru – stejně jako jakéhokoliv jiného prvku směřujícího k ochraně přírody a krajiny – v tomto případě spíše koresponduje s úkolem územního plánování vytvářet podmínky pro ochranu území podle zvláštních právních předpisů před negativními vlivy záměrů na území a navrhovat kompenzační opatření, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.“
Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2023, čj. č. j. 51 A 22/2023 – 113.