Krajský soud v Praze rozhodoval zajímavou věc týkající se místního poplatku za zhodnocení stavebního pozemku stavbou vodovodu nebo kanalizace ukládaného obcemi skrze obecně závazné vyhlášky v souladu se zákonem č. 565/1990 Sb., místních poplatcích (dále jen „Poplatek“). Co konkrétně se v řešeném případu stalo?

V jedné středočeské obci žádal vlastník pozemku, kterému byl podle obecně závazné vyhlášky Poplatek vyměřen jeho vrácení. K tomu nedošlo a věc nakonec skončila soudním sporem. Na úvod zdůrazňujeme, že šlo o obecně závaznou vyhlášku z roku 2013 a že soud případ posuzoval podle dřívější právní úpravy. Některé závěry jsou ale rozhodně přenositelné i na dnešní situaci.

Co předcházelo soudnímu sporu

Vzhledem k tomu, že obec měla vydanou obecně závaznou vyhlášku o stanovení Poplatku, vlastník podal ohlášení poplatkové povinnosti a Poplatek ve výši 60 240 Kč uhradil. Správce Poplatku úhradu poplatku jen zaevidoval, neboť výše poplatku podle ohlašované poplatkové povinnosti se nelišila od vyměřené poplatkové povinnosti. Z tohoto důvodu správce poplatku vlastníkovi poté, co tento podal žádost o vrácení daňového přeplatku ve výši 60 240 Kč představujícího uhrazený Poplatek, sdělil, že na jeho poplatkovém účtu neeviduje žádný přeplatek.

Správce Poplatku se domníval, že vlastník oznámením poplatkové povinnosti a následnou úhradou Poplatku svou poplatkovou povinnost fakticky uznal. Pokud byl přesvědčen, že mu měl být vyměřen poplatek v jiné výši, resp. mu poplatek neměl být vyměřen vůbec, měl podle správce Poplatku ohlásit svoji poplatkovou povinnost ve správné výši (a to i v nulové výši) a takový poplatek uhradit.

Jak to viděl soud

Krajský soud v Praze nejprve konstatoval: „Z citovaného rozhodnutí dále plyne, že pro správu místního poplatku se aplikují i ustanovení o vratitelném přeplatku. Ten podle § 154 odst. 2 věta druhá daňového řádu vzniká tehdy, pokud na jiném osobním daňovém účtu daňového subjektu vedeném u téhož správce daně není evidován nedoplatek, a rovněž správci daně nebyla doručena žádost jiného správce daně o převedení přeplatku na úhradu nedoplatku daňového subjektu, který eviduje jiný správce daně (odstavce 4 téhož ustanovení). Jsou-li naplněny podmínky tohoto tzv. testu vratitelnosti, vznikl vratitelný přeplatek, který je v dispozici daňového subjektu.

Pakliže správce daně eviduje na osobním daňovém účtu daňového subjektu vratitelný přeplatek, u něhož jsou splněny všechny podmínky tzv. testu vratitelnosti a daňový subjekt požádá o dispozici s ním (vrácení či převod), správce daně žádosti daňového subjektu zpravidla vyhoví (§ 155 odst. 2 a 3 daňového řádu). O tom, jak správce daně naložil s žádostí daňového subjektu, nevydává žádné rozhodnutí (na rozdíl od dřívější právní úprava), skutečnost, že žádosti bylo vyhověno, daňový subjekt sezná ze svého osobního daňového účtu.

V případě, že správce daně ze zákonných důvodů žádosti daňového subjektu nevyhoví, daňový řád stanoví, že má daňový subjekt vhodným způsobem vyrozumět. Proti tomu se daňový subjekt může bránit námitkou podle § 159 daňového řádu. Námitku lze totiž podat proti jakémukoli úkonu správce daně při placení daní, nejde-li o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání odvolání. Správce daně může námitce v plném rozsahu vyhovět; v takovém případě nemusí své rozhodnutí odůvodňovat. Dále může správce poplatku námitce vyhovět pouze částečně, tj. napadený úkon změnit, nebo ji zamítnout (napadený úkon zůstává nezměněn v platnosti)… Žalovaný však žalobcovu námitku vyřídil přípisem, který nejenže neobsahoval výrok, ale především neobsahoval řádné odůvodnění.“

Pochybení spočívá v nevypořádání uplatněných argumentů

Protože správce Poplatku pochybil, nevypořádal se s argumenty vlastníka, v nichž tento „namítal, že kolaudační souhlas se stavbou kanalizace nabyl právní moci dne 20. 12. 2012, přičemž k tomuto okamžiku došlo ke zhodnocení pozemku. Žalobce se pak stal výlučným vlastníkem až dne 12. 10. 2018, tj. v době, kdy již byla kanalizace k pozemku přivedena.

Pokud je předmětem místního poplatku zhodnocení pozemku možností jeho připojení na kanalizaci, poplatková povinnost vzniká okamžikem, kdy byla stavba kanalizace zkolaudována a vlastníkovi pozemku bylo umožněno připojení na kanalizaci bez ohledu na to, zda toho využil. Ke zhodnocení pozemku tak mohlo dojít až v okamžiku, kdy žalovaný vytvořil podmínky pro možnost připojení pozemku na kanalizaci. Poplatníkem se stává vlastník v okamžiku jeho zhodnocení.

Žalovaný tedy postupoval v rozporu s 102 odst. 3 daňového řádu, neboť na žalobcovy námitky zpochybňující vznik jeho poplatkové povinnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nereagoval a jejich důvodnost ve skutečnosti nijak neposuzoval. Tato vada nepřezkoumatelnosti brání soudu přezkoumat napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů… Vzhledem k výše zmíněným nedostatkům napadeného rozhodnutí a nekompletnosti jeho podkladů soud nemůže v tuto chvíli učinit definitivní závěr o tom, zda mohla poplatková povinnost vůbec vzniknout, což je jinak povinen z úřední povinnosti zkoumat.“

Na definitivní závěr v celé kauzy si tedy ještě počkáme.

 

Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, čj. 43 Af 36/2021- 77.

Více našich článků k problematice místních poplatků najdete zde.