Nejvyšší správní soud rozhodoval o dalším územním plánu, obci se podařilo jej uhájit. Obec vložila na pozemky pro rekreaci nové podmínky, podle kterých jsou možné pouze stavební úpravy, přístavby a úpravy zlepšující ekologické parametry (domovní ČOV, elektrické vytápění, zařízení pro sběr odpadu apod.) a přístavby max. do 50 % stavu zastavěné plochy dle katastru nemovitostí, a dále podmínky prostorového uspořádání, které pro plochy RI stanoví koeficient zastavění pozemku max. 20 %, koeficient zeleně min. 80 % a preferenci vysoké zeleně (stromy).

To se pochopitelně vlastnici, kterou změna omezila v možnosti stavět, nelíbilo. Územní plán napadla s tím, že jsou tyto regulativy neodůvodněné, diskriminační, neproporcionální a v rozporu s cíli územního plánování, přičemž mají za následek to, že navrhovatelce k pozemkům zbylo pouze holé vlastnictví. Jako v řadě podobných případů nesmíme zapomenout na fakt, že vlastnice zůstala v procesu pořizování změny pasivní, čímž značně snížila požadavky na rozsah odůvodnění řešení týkajícího se jejích pozemků.

Jak rozhodl krajský soud?

Krajský soud návrh jako nedůvodný zamítl s tím, že změny regulativů nijak nevybočují z koncepce měněného územního plánu. „Krajský soud dále poukázal na to, že námitka navrhovatelky, podle níž jsou uvedené změny v rozporu s cíli územního plánování, je značně obecná. Shledal zde veřejný zájem na zachování charakteru ploch s funkčním využitím rekreace, a tedy omezování přístaveb a stavebních úprav s důrazem na příznivé životní prostředí a hodnoty, které území určené pro rekreaci poskytuje.

Zároveň je ale umožněn rozvoj daného území a rozvíjení zájmů soukromých, a to vytyčením konkrétních podmínek přístaveb a stavebních úprav, které sice vlastníky pozemků jistě na vlastnickém právu omezují, ale nikoliv tak, jak namítá navrhovatelka. Nepřisvědčil námitce, že stěžovatelce zbylo pouze holé vlastnictví, neboť navrhovatelce příslušná vlastnická oprávnění stále svědčí. Omezení stanovená napadeným OOP (ale také územním plánem v původním znění) se týkají pouze práva věc užívat, a to ještě ve specifických situacích (provádění staveb a stavebních úprav). Rozhodně nemají za následek holé vlastnictví pozemků navrhovatelky či jiných vlastníků v dotčeném území.“

Nejvyšší správní sodu kasační stížnost zamítl

NSS nejdříve přisvědčil krajskému soudu v tom, že změna nebyla nedostatečně odůvodněna. Nejde „o přijetí nového územního plánu, nýbrž o jeho změnu, a je tudíž třeba brát v potaz i obsah samotného územního plánu, jak to učinil krajský soud. V textové části územního plánu se uvádí, že územní plán navrhuje zachovat plochy a objekty rodinné rekreace ve stávajícím rozsahu, ale dále je nerozšiřovat; dále že zásahy do stávajících ploch rekreace nejsou navrženy a nepředpokládá se ani jejich rozšiřování, přičemž na různých místech územního plánu se opakovaně zdůrazňuje záměr chránit a rozvíjet přírodní hodnoty území a že tyto hodnoty tvoří základní charakteristiku území.

Jelikož změna územního plánu v tomto trendu pokračuje a nijak jej nemění, není třeba výslovně opakovat, co je zřejmé již z původní úpravy. Dotčené regulativy pouze drobně mění podmínky pro stavební činnosti v plochách rodinné rekreace, ale nadále vychází z toho, že se rekreační plochy a objekty nemají dále rozšiřovat (územní plán před změnou i po ní stanoví, že jakákoliv nová výstavba vyjma drobných stavebních úprav stávajících staveb a nezbytné související technické vybavenosti je nepřípustná). To podporuje také odůvodnění napadeného OOP, v němž je uvedeno, že celková urbanistická koncepce územního plánu se jím nemění a je respektována.“

Přijaté řešení nelze označit za svévolné

NSS shrnul, že „lze uzavřít, že sporný regulativ nepostrádá racionální důvod a nepředstavuje zjevný exces vybočující z autonomního rozhodování odpůrkyně a vykazující znaky libovůle, jak tvrdí stěžovatelka. V daném případě proto Nejvyšší správní soud neshledal důvody, které by bránily užití ustálené judikatury, podle níž mohou správní soudy přezkoumávat proporcionalitu úpravy obsažené v územním plánu pouze tehdy, pokud navrhovatel uplatnil tuto námitku již v procesu přijímání územního plánu coby opatření obecné povahy…

Judikatura Nejvyššího správního soudu k územnímu plánování vychází z předpokladu, že soudům nepřísluší (resp. nejsou povinny) hodnotit proporcionalitu přijatého řešení v první linii. Mohou pouze posoudit, jak se s touto otázkou vypořádal v odůvodnění územního plánu odpůrce… Pokud stěžovatelka nevyužila projednávání návrhu změny územního plánu k uplatnění plnohodnotné námitky o neproporcionálním zásahu do svého vlastnického práva, nemůže se následně úspěšně domáhat, aby soud v první linii proporcionalitu omezení jejího vlastnického práva přezkoumal.

Krajský soud tudíž nepochybil, jestliže se námitkou nepřiměřenosti napadených regulativů blíže nezabýval a návrh vypořádal dostatečně v souladu s ustálenou judikaturou kasačního soudu. Stejně tak posuzování diskriminace, „nerozumnosti“ či libovůle v rámci zásahu do vlastnického práva je součástí hodnocení proporcionality napadeného OOP.“

Závěr

Opět se ukázalo, že klíčové je dobré odůvodnění územního plánu. Obce by jej nikdy neměly podceňovat.

Podle rozsudku NSS ze dne 13. 1. 2023, čj. 1 As 283/2021 – 34.