Zajímavé rozhodnutí se před časem zrodilo u Krajského soudu v Brně v případu muže, který žaloval Psychiatrickou nemocnici v Brně (dále jen „léčebna“), v jejímž zdravotnickém zařízení byl opakovaně protiprávně nedobrovolně hospitalizován. Krajský soud v Brně přistoupil ke zvýšení původně přiznané náhrady zejména proto, že léčebna nedbala předchozích rozhodnutí soudů prvního stupně a k nedobrovolné hospitalizaci ze stejných důvodů nadále přistupovala.

Nedobrovolná hospitalizace

Žalobce byl ve dvou případech, konkrétně v červnu 2013 a v září 2015, převezen do léčebny, kde byl nucen strávit určitý čas v detenci (více jak 2 týdny v prvním případě, týden v druhém). Jeho rodina v obou případech zavolala zdravotnickou záchrannou službu z důvodu, že jim vyhrožuje násilím, nebere svoje léky a je dle jejich názoru nebezpečný pro sebe a pro své okolí.

V obou případech byla tato nedobrovolná hospitalizace postupně prohlášena za nezákonnou, když příslušné soudy v detenčních řízeních výslovně konstatovaly, že nebylo prokázáno, že by žalobce svým chováním ohrožoval sebe nebo své okolí, resp. dokonce, že vzájemný verbální konflikt mezi manžely nemůže být důvodem k nedobrovolné hospitalizaci.

S ohledem na tato soudní rozhodnutí podal žalobce žalobu, jíž se po léčebně domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou detencí. Městský soud v Brně uznal jeho nárok jako oprávněný a vzhledem k povaze zásahu nabyl přesvědčení, že nepostačí pouhá omluva, ale že je třeba přistoupit též k zadostiučinění v penězích.

Konkrétně Městský soud v Brně přiznal rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, č. j. 112 C 74/2016-250, žalobci za dvě nezákonné detence náhradu nemajetkové újmy ve výši 71 500 Kč; k tomu ještě uložil léčebně povinnost zaslat žalobci písemnou omluvu. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel Městský soud v Brně analogicky z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, který se týkal otázky výše zadostiučinění za nezákonný pobyt ve vazbě. Dle toho rozhodnutí dospěl Městský soud v Brně k závěru, že adekvátním zadostiučiněním za jeden den nezákonné nedobrovolné hospitalizace je částka v mezi 500 a 1 500 Kč, přičemž v případě žalobce konkrétní výši stanovil na 750 Kč za den u první detence a 1 000 Kč za den u druhé detence. Vyšší částku ve druhém případě Městský soud v Brně opakováním tohoto jednání ze strany léčebny.

Zvýšení zadostiučinění krajským soudem

Na rozdíl od soudu prvního stupně Krajský soud v Brně, coby soud odvolací, dospěl k závěru, že uvedená výše zadostiučinění v penězích není dostačující. Konkrétně za obě nezákonné detence přiznal Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2018, č. j. 70 Co 41/2018-344, žalobci náhradu újmy ve výši 120 000 Kč, za každou z proběhlých detencí tedy 60 000 Kč. Druhá detence ze září 2015 byla sice kratší, nicméně zde Krajský soud v Brně přihlédl k tomu, že se léčebna nepoučila ze svých chyb, a i přes to, že již měla pravomocné rozhodnutí o nezákonnosti první detence, přistoupila za podobných okolností i k detenci druhé.

K těmto konkrétním částkám dospěl Krajský soud v Brně „s ohledem na význam osobní svobody pro každého člověka, stáří žalobce a délku i intenzitu obou neoprávněných zásahů žalované.“ Dále pak stanovil, že „pro účely spravedlivého rozhodnutí věci je nutno přihlédnout nejen k denním sazbám náhrad za omezení osobní svobody vazbou, nýbrž také k judikatuře soudů z oblasti ochrany osobnosti, týkající se poskytování zdravotních služeb bez právního důvodu.“

Při stanovení výše zadostiučinění přihlédl Krajský soud v Brně k tomu, že náhrada nesmí být pro léčebnu likvidační, zároveň však zdůraznil, že by měla být znatelná, aby v budoucnu k podobným zásahům nedocházelo. Potřebu většího zásahu do majetkové sféry žalobce Krajský soud v Brně shledal také s ohledem na skutečnost, že léčebna přistoupila po vyhlášení rozsudku prvního stupně již i ke třetí nezákonné detenci žalobce. Přesto, že se v tomto řízení nejednalo o náhradu za třetí detenci, Krajský soud v Brně to utvrdilo v závěru, že léčebna je „nepoučitelná“ a nadále nezákonně zasahuje do základních práv a svobod žalobce.

Pochybení vytýkaná léčebně

Krajský soud v Brně dále vytkl léčebně to, že se vždy spoléhala pouze na výpověď člena rodiny ohledně potřeby hospitalizace. Tento přístup nezměnila i přes to, že několik rozhodnutí soudů o nezákonnosti hospitalizace už muselo napovědět, že tito rodinní příslušníci pravděpodobně nebudou nejspolehlivější zdroj informací.  Zde Krajský soud v Brně odkázal na myšlenky obsažené ohledně nedobrovolného zdravotního transportu do psychiatrické léčebny v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 639/2000, dle kterého platí, že „ani v případech diagnostikovaných psychických poruch nelze stavět lékařskou diagnózu nad právo, a dále, že oznámení příbuzných a rodinných příslušníků jsou ne vždy vedena zájmem o zdraví, ale motivy mohou být zcela odlišné, a ne vždy bohulibé.“

Další výtku směřoval Krajský soud v Brně vůči léčebně kvůli „lajdáctví“ při vedení zdravotní dokumentace, k čemuž přispěly vzájemně si odporující výpovědi zaměstnanců např. ohledně podávání stravy žalobci. Personál se nemohl shodnout v tom, jak a zda evidovat podávání stravy pacientům.

Krajský soud v Brně se také vyjádřil k žalobcem tvrzené nedobrovolné aplikaci léku, který měl být použit k omezení jeho pohybu, když v předestíraném rozsudku konstatoval: „K aplikaci léku Tiapridal došlo kvůli žalobcovým problémům se spánkem, což sám potvrdil i ve své výpovědi, přičemž došlo-li k injekčnímu podání léku ‚na vyžádání‘, šlo o výraz rezignace žalobce, který si lék nechal píchnout, protože sám si ho vzít nechtěl, a nepochopení tohoto přístupu žalovanou.“

Dalším pochybením, na nějž Krajský soud v Brně upozornil, byl postup léčebny ohledně souhlasu s poskytnutím zdravotních služeb, který byl dál žalobci k podepsání až na závěr samotné hospitalizace. Podle Krajského soudu v Brně nicméně nelze získat souhlas pacienta až na konci hospitalizace a tím zpětně legalizovat její nezákonný průběh, protože tento pozdní souhlas už nemůže být z podstaty věci svobodný a informovaný.

Rovněž tyto shledané nedostatky v jednání léčebny, resp. jejího zdravotnického personálu, se promítly do celkového postoje Krajského soudu v Brně k nároku žalobce.

Výše zadostiučinění musí odpovídat ekonomické situaci

Krajský soud v Brně v rozebíraném rozsudku kritizoval rovněž přístup soudu prvního stupně, který při stanovení výše zadostiučinění v penězích vyšel z rozmezí fixních částek stanovených Nejvyšším soudem v roce 2012. Krajský soud v Brně v tomto směru upozornil, že takové náhrady nemají potenciál reflektovat ekonomický vývoj společnosti, k němuž v mezidobí došlo. K tomu pak podotkl, že u jiných typů náhrad nemajetkové újmy je naopak i dle Nejvyššího soudu potřebné pro zajištění jejich automatické valorizace navázat výši náhrad právě na ekonomický vývoj společnosti, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, či z přístupu Nejvyššího soudu k pojetí Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví dle § 2958 občanského zákoníku.

Závěrem

Předestřené rozhodnutí Krajského soudu v Brně nelze než uvítat. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, č. j. 70 Co 41/2018-344, nejen zasáhl ve prospěch ochrany práv konkrétního žalobce, ale současně představil velmi flexibilní a obecně aplikovatelný způsob určení adekvátní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu v typově obdobných případech. Nezbývá než sledovat, zda bude v tomto ohledu následován i ostatními soudy, tedy zda jeho přístup obstojí a naplní potenciál přesahu daleko za rámec jednoho konkrétního případu, který se v něm skrývá.

Martin Bína, Ivo Keisler