Bolestné a náhrada ztížení společenského uplatnění, to jsou dva nároky, které v rámci způsobené újmy na zdraví rozlišoval jak předchozí občanský zákoník z roku 1964, účinný do konce roku 2013, tak i občanský zákoník účinný v současné době, který k nim ještě doplnil nárok na náhradu případné další nemajetkové újmy. Jak řešit situaci, kdy bolesti trvají natolik dlouho, že samy o sobě ztěžují společenské uplatnění?
Předchozí občanský zákoník stanovil, že při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění, zatímco současný občanský zákoník řeší tuto otázku tak, že ukládá škůdci odčinit při ublížení na zdraví újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, dále stanoví, že vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění.
Co když ale nastane situace, že v životě poškozeného člověka nedojde k ukončení fáze, ve které si vytrpí bolest, ale je to bolest samotná, co způsobuje překážku lepší budoucnosti? Jak postupovat v případě, kdy bolest není pouze akutní a přechodná, ale má dlouhodobý až trvalý charakter? V kontextu zákonné úpravy účinné do konce roku 2013 nám dává odpověď Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014), o kterém bude pojednáno v následujících odstavcích.
Újma na zdraví v důsledku zubařského zákroku
Dne 3. 5. 2006 ošetřil žalovaný zubní lékař své pacientce (a zároveň žalobkyni v tomto případě) zub a z důvodu použití nesprávného nástroje došlo k poškození části trojklanného nervu. V návaznosti na toto poškození žalobkyně trpí dlouhodobými bolestmi, bolesti ji působí dotyk, vítr, klimatizace, a každé slovo, které vysloví. Důsledkem je mimo jiné rozvoj duševní poruchy, špatná kvalita spánku, narušení soukromého života i mezilidských vztahů. Žalobkyně podala žalobu dne 10. 4. 2008, kterou poté ještě rozšířila dne 3. 12. 2008 o bolestné za další ataku bolesti, která ji postihla právě až v roce 2008.
Znaleckým posudkem bylo stanoveno (v souladu s tehdy účinným bodovým sazebníkem dle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) bolestné na 130 bodů a ztížení společenského uplatnění na 1315 bodů, soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele a jako přiměřené odškodnění stanovil šestinásobek základní výměry bodového ohodnocení, a to jak u bolestného, tak u ztížení společenského uplatnění. Z takto vyčíslené náhrady soud žalobkyni přiznal 75% (což byl podíl, kterým poškození zdraví žalobkyně zapříčinil právě onen zubní lékař.) Celkem Městský soud v Brně žalobkyni přiznal 780.300,-Kč. Soud usoudil, že i rozšíření žaloby ze dne 3. 12. 2008 bylo provedeno včas, neboť k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo až mnoho měsíců po lékařském zákroku.
Oba účastníci se odvolali a Krajský soud v Brně jakožto soud odvolací potvrdil rozsudek prvostupňového soudu toliko ve výši 211.800,-Kč, ve zbytku, tedy částce 568.500,-Kč změnil rozsudek tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Neztotožnil se se závěrem prvostupňového soudu o ustálení zdravotního stavu žalobkyně až mnoho měsíců po lékařském zákroku, neboť z dokazování dovodil, že k ustálení zdravotního stavu žalobkyně došlo v řádu jednotek měsíců, ne-li týdnů, když vzniklo postižení trojklanného nervu, a to i přesto, že pocity bolesti trvaly nadále. Původně aplikovaný šestinásobek odvolací soud snížil na dle jeho názoru přiměřenější troj až čtyřnásobek, podstatné ovšem je, že došel k závěru, že „bolestivost coby trvalý následek je pak v rámci ztížení společenského uplatnění konzumována hodnotově vyšší položkou v diagnóze ‘duševní poruchy‘ a kromě mimořádné bolesti nejsou žádné další relevantní důvody pro navýšení odškodnění.“ Nutno upřesnit, že otázka ustálení zdravotního stavu zde hrála významnou roli pro posouzení, zda nárok žalobkyně na další bolestné uplatněné v rozšíření žaloby z 3. 12. 2008 je nebo není promlčen.
Bolest se v určitých případech odškodňuje v rámci náhrady na ztížení společenského uplatnění[1]
Následně žalobkyně podala dovolání, v němž především namítala nelogičnost závěru odvolacího soudu o promlčení nároku na zvýšení bolestného, neboť na jednu stranu soud sice uznává, že značná intenzita nebo dlouhodobost trvání bolesti jsou kritériem pro vyšší odškodnění, na druhou stranu považuje nárok uplatněný v prosinci 2008 za promlčený, ač poslední ataka těžkých bolestí postihla žalobkyni 13. 5. 2008, toto by tedy dle názoru žalobkyně znamenalo, že nárok na náhradu za ataku bolestí by byl promlčen ještě dříve, než k atace vůbec došlo.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby nároku žalobkyně na odškodnění za dlouhodobou trvající bolest s občasnými atakami bolesti vyšší intenzity. U práva na náhradu škody na zdraví byla dle úpravy do konce roku 2013 (kdy počala promlčecí doba běžet) subjektivní promlčecí lhůta 2 roky. Nejvyšší soud zdůraznil, že nárok za náhradu za bolest a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění spolu sice souvisí, ale stojí samostatně a samostatně se promlčují. Skutečnost, kdy se z hlediska bolesti zdravotní stav ustálil, pak může posoudit jedině lékař, nikoliv soud na základě své volné úvahy.
V daném případě soud shledal promlčení u rozšíření žaloby na bolestné, neboť zdravotní stav byl ustálen již v srpnu 2006. Na tom nic nemění skutečnost, že se zdravotní stav žalobkyně ustálil v takovém modu, v němž je přetrvávající bolest charakteristická a občasné ataky intenzivnější bolesti taktéž. Bolesti se odškodňují dle tehdy platné úpravy jednorázově, nikoliv jejich jednotlivé ataky. Trvalé následky poškození zdraví, jimiž byly v daném případě mimo jiné právě přetrvávající bolesti, se pak odškodňují v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění
Použitelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu i u újem na zdraví, k nimž došlo od 1. 1. 2014?
Nová právní úprava přinesla do odškodňování újem na zdraví rozsáhlé změny, ty se však týkají zejména způsobu výpočtu příslušných finančních částek. Současný občanský zákoník opouští myšlenku, že by sazebník výše náhrad měl a priori stanovit zákon nebo dokonce podzákonný předpis, aby se zjednodušilo rozhodování soudů, když odpovědnost za spravedlivé rozhodnutí v konkrétním případě nemůže ze soudce nikdo sejmout; případné tabulky, vzorce nebo klíče speciálně pro tyto účely si pak mohou interně upravit samotní představitelé soudní moci.[2] To se ostatně také stalo, když byla vytvořena Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví jakožto pomůcka pro stanovení výše těchto náhrad.
Ani metodika se však nezabývá trváním bolesti, a to ani jako kritériem pro určení výše náhrady ani v jiných souvislostech. Ostatně i odborná literatura poukazuje na skutečnost, že samotné trvání bolesti se někdy ukazuje jako nefunkční hledisko, a to v případech vážných ublížení na zdraví, která vedou k doživotním bolestivým následkům, přičemž zohlednění kritéria trvání bolesti by způsobilo extrémní nerovnosti například při odškodňování mladšího a staršího poškozeného.[3]
Vznik bolesti se dle metodiky Nejvyššího soudu váže k akutní fázi bolestivého stavu s tím, že výši nároku lze vyčíslit až v době stabilizace bolesti. Počítá se s tím, že bolest může vznikat jak při samotné škodné události, tak při léčení či odstraňování následků újmy na zdraví.[4] Stanovení okamžiku, kdy dojde ke stabilizaci bolesti, by pak mělo být, stejně jako stanovení okamžiku, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu, v kompetenci lékaře, nikoliv soudu, a je pravděpodobné, že tyto okamžiky budou splývat v jeden. Samotná metodika uvádí, že přesné časové období pro ustálení zdravotního stavu nelze obecně určit, kdy zpravidla se jedná o jeden rok, ve výjimečných případech lze uvažovat i o době delší, až do dvou let.[5]
Řešení?
V případě, kdy se zdravotní stav ustálí v takové podobě, že přetrvávají bolesti, ať již konstantně nebo v intervalech, otevírají se různé teoretické možnosti. První z nich by znamenala, že s každou jednotlivou atakou bolesti by se poškozený mohl domáhat dalšího nároku na odškodnění bolestného, druhá by pak šla cestou, kterou nastínil Nejvyšší soud ve zde rozebíraném rozsudku, tedy, že by se tyto bolesti odškodnily jednorázově v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Druhý přístup by byl nepochybně v praxi snadněji aplikovatelný, shledávám však rozdíl mezi ztížením společenského uplatnění bez dalšího a ztížením společenského uplatnění provázeným bolestmi. Mezi situací, kdy je člověk (po ustálení zdravotního stavu již bezbolestně) omezen na svých obvyklých aktivitách a situací, kdy tyto aktivity nemůže vykonávat z důvodu přetrvávajících bolestí, rozdíl existuje, neboť v prvním případě člověk aktivitu vykonávat nemůže, zatímco ve druhém případě člověk rovněž aktivitu vykonávat nemůže, nadto však trpí bolestmi, jedná se tedy nepochybně o méně příznivou situaci.
Pakliže současný občanský zákoník mimo jiné stanoví, že má škůdce peněžitou náhradou plně vyvážit vytrpěné bolesti, pak by dle mého názoru mělo odškodnění (byť i doživotních) bolestí spadat do této kategorie, samostatnou kategorií je pak ztížení společenského uplatnění, k němuž došlo právě v důsledku předmětných přetrvávajících bolestí. Při stanovení výše bolestného, k němuž lze přistoupit až po stabilizaci bolesti, by mělo být přihlédnuto i k bolesti, která bude v důsledku poškození přetrvávat do budoucna, a tedy bolestné by mělo být v tomto směru přiměřeně navýšeno. Promlčení by v takovém případě běželo od ustálení zdravotního stavu resp. okamžiku stabilizace bolesti, a nikoliv od počátku každé jednotlivé ataky bolesti, čímž by byla zachována vyšší míra právní jistoty a do jisté míry i koncepce jednorázového odškodnění bolesti. To, jakým směrem se však bude odškodňování bolesti vzniklé po účinnosti současného občanského zákoníku do budoucna ubírat, nám ukáže až budoucí rozhodování soudů o těchto otázkách.
[1] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, dostupný zde.
[2] Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz.
[3] Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1708, ISBN 978-80-7400-287-8.
[4] Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) – Preambule, s. 3, dostupné zde.
[5] Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku) – Preambule, s. 5, dostupné zde.