Dne 22. 12. 2015 vydal Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 (vyhlášený dne 13. 1. 2016), jímž vyhověl ústavní stížnosti, v níž stěžovatelky (matka a sestra zemřelého) brojily proti výši přiznané náhrady nemajetkové újmy, která jim byla způsobena úmrtím jejich syna, resp. bratra. Ústavní soud v tomto nálezu vyslovil významný právní názor ve vztahu k otázce přiměřené výše zadostiučinění v penězích kompenzující úmrtí osoby blízké.

Skutkový základ věci

Stěžovatelky se žalobou domáhaly náhrady nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (starého). Tato újma byla způsobena smrtí syna a bratra stěžovatelek v souvislosti s postupem lékařů Nemocnice Prostějov, p. o., který byl vyhodnocen jako postup v rozporu současnými poznatky lékařské vědy. Konkrétně se chlapec ve věku 15 let podrobil plánované a z pohledu lékařské vědy rutinní laparoskopické operaci, lékaři se však při operačním zákroku i následné péči dopustili několika zásadních selhání, v jejichž důsledku došlo k jeho úmrtí. První stěžovatelka (matka zemřelého) původně požadovala přiznání zadostiučinění ve výši 6 000 000 Kč, druhá stěžovatelka (sestra zemřelého) pak požadovala přiznání zadostiučinění ve výši 3 000 000 Kč.

Kritéria pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy

Při posouzení Ústavní soud nejprve připomenul samotný účel a funkci náhrady nemajetkové újmy, která je jak satisfakční, tak preventivně-sankční. Dále obsáhle shrnul okolnosti, které je třeba zkoumat pro určení konkrétní výše náhrady, stanovené dlouholetou rozhodovací praxí. Na straně poškozeného je dle Ústavního soudu potřeba zkoumat především

  1. intenzitu vztahu žalobce se zemřelým,
  2. věk zemřelého a pozůstalých,
  3. otázku hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě,
  4. případné poskytnutí jiné satisfakce.

Za klíčovou pro určení výše náhrady označil Ústavní soud kvalitu vzájemného vztahu mezi zemřelým a poškozenými, neboť psychická bolest ze ztráty velmi blízkého člověka je často vnímána jako nesnesitelná, fyzická, omezující ostatní aktivity pozůstalého, mnohdy přerůstající až do duševního onemocnění.

Na straně původce zásahu je dle Ústavního soudu potřeba zkoumat především

  1. jeho postoj (lítost, náhrada škody, omluva aj.),
  2. dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby,
  3. jeho majetkové poměry,
  4. míru zavinění, ev. míra spoluzavinění usmrcené osoby.

Za spoluurčující a jedno z klíčových hledisek pro navýšení náhrady Ústavní soud označil otázku míry zavinění původce zásahu, neboť vyšší mírou zavinění je vždy neoprávněnost zásahu do osobnostních práv zesílena.

Dále Ústavní soud upozornil, že cestou, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše náhrady, je zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, přičemž každý soudce se při rozhodování musí v každém konkrétním případě opírat alespoň o judikaturu vyšších soudů, a to zejména co se týká skutkově podobných věcí.

Ústavní soud: soudy nezkoumaly relevantní kritéria a svá stanoviska řádně neodůvodnily

Soud prvního stupně vycházel podle Ústavního soudu při stanovení náhrady zejména ze skutečnosti blízkého vztahu zemřelého s oběma stěžovatelkami, z nečekanosti jeho úmrtí. Zásadní skutečnosti pro přiznání náhrady však soud prvního stupně shledal též v okolnostech případu, za kterých došlo k zásahu do práva na soukromí stěžovatelek. Uvedl, že v daném případě se nejednalo pouze o postup non lege artis, nýbrž opakované hrubé pochybení lékaře poskytujícího pooperační péči.

Odvolací soud, který náhradu podstatně snížil, potvrdil skutková zjištění soudu prvního stupně o silných citových vazbách v rodině poškozených, zároveň však konstatoval, že výše náhrady nesmí být pro odpovědný subjekt likvidační a musí odpovídat zásadám přiměřenosti a proporcionality. Nejvyšší soud pak podle Ústavního soudu ve svém usnesení pouze zopakoval principy, na nichž stojí poskytování náhrady za nemajetkovou újmu a shledal, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, přičemž tento postup dovolacího soudu byl ústavním soudem hodnocen coby neadekvátní vzhledem k závažnosti posuzované věci.

S ohledem na uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v napadených rozhodnutích Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu chybí náležité zohlednění kritérií pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu. Zejména odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nejen vnitřně rozporné, ale také nepřesvědčivé. Citelné snížení výše náhrady pro obě stěžovatelky není odůvodněno dostatečně konkrétně a není vyloženo, z jakých důvodů by měly být částky přiznané soudem prvního stupně pro žalované subjekty likvidační.

V případě, že se pacient stane „obětí“ několika po sobě jdoucích hrubých nedbalostí, které skončí až jeho nenadálých a zbytečným úmrtím, je podle Ústavního soudu nutno zabývat se otázkou, zda se jednalo o událost mimořádnou, o individuální pochybení jednotlivců, či zda jde o jev vyskytující se opakovaně a tím pádem systémovou chybu ať již v organizaci práce oddělení nebo v nedostatečném personálním obsazení. Soudy toto kritérium nevzaly v potaz, stejně tak se nezabývaly ani postojem žalovaných k otázce jejich odpovědnosti. Z průběhu celého případu navíc dle Ústavního soudu vyplývalo, že žalované subjekty svou odpovědnost od začátku popíraly, dostatečnou lítost neprojevily a v jejich postoji lze spatřovat pouze hájení ekonomických zájmů.

Použitelnost názoru Ústavního soudu v současné praxi

Jak v předmětném nálezu uvedl sám Ústavní soud, je nutno uvědomit si, že k úmrtí syna a bratra stěžovatelek došlo ještě za účinnosti minulé právní úpravy a ve věci tedy nebyl aplikován zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (nový). Tento zákon na rozdíl od minulé právní úpravy obsahuje rovněž § 2959 stanovující speciální režim pro otázky náhrady újmy vzniklé úmrtím osoby blízké. Dle tohoto ustanovení je subjekt odpovědný za škodu při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví povinen odčinit duševní útrapy peněžitou náhradou vyvažující vzniklé utrpení, přičemž nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Přestože v daném případě nelze ustanovení „nového“ občanského zákoníku aplikovat přímo, Ústavní soud jej použil coby pramen podpůrné argumentace. Názor Ústavního soudu vyjádřený ve výše popsaném nálezu lze pak použít rovněž při stanovování přiměřené výše náhrady újmy způsobené úmrtím osoby blízké v budoucnu, rovněž v režimu „nového“ občanského zákoníku.

Nálezem ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, došlo z pozice Ústavního soudu jednak k jasnému vymezení kritérií klíčových pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy nastalé v důsledku úmrtí osoby blízké, a dále pak stanovení nároků na soudní rozhodnutí o této náhradě a jeho odůvodnění. Dále pak Ústavní soud de facto učil, jaká výše náhrady nemajetkové újmy je v obdobných případech nepřijatelná, resp. zasahující do ústavně zaručených práv poškozených osob.