Ústavní soud se ve svém aktuálním nálezu sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 zabýval problematikou porušení základního práva stěžovatelů na účinné vyšetřování ve věci podezření na spáchání trestného činu obchodování s lidmi.

Nucené práce v českých lesích

V daném případě se jednalo o desítky zahraničních pracovníků původem z Vietnamu, Rumunska a Slovenska, kteří byli ze strany českých podnikatelů najímáni k provádění lesních prací na území České republiky. Za tímto účelem s nimi byly uzavírány písemné pracovní smlouvy, následně jim však nebyly vypláceny, ať již z části nebo vůbec, dohodnuté mzdy. Pracovníci vypověděli, že byli zlákáni falešnými sliby a následně drženi v nesnesitelných podmínkách na odlehlých místech v lese, kde byli nuceni pracovat až 14 hodin denně po sedm dní v týdnu. K práci byli údajně donucováni vyhrožováním fyzickou likvidací a na základě skutečnosti, že se u podnikatelů zadlužili s ohledem na nedostatek vlastních prostředků. Situace měla dalekosáhlé a závažné důsledky pro ně, i pro jejich rodiny v zahraničí, které byly na jejich příjmech finančně závislé.

Navzdory podaným trestním oznámením a výpovědím mnoha takto poškozených osob byl však případ policejními orgány odložen a oznamovatelům trestných činů nepomohla ani stížnost podaná ke státní zástupkyni, neboť tato byla zamítnuta jako nedůvodná.

Doktrína „efektivního vyšetřování“ zvítězila nad přístupem „sebeomezení“?

Předmětný nález Ústavního soudu, který v daném případě shledal porušení základního práva stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle článku 8 odst. 1, článku 9a, článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je zásadní a svým způsobem výjimečný zejména s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi donedávna stavěl velmi zdrženlivě k situacím, kdy je cestou individuální ústavní stížnosti usilováno o zrušení rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci. Dříve se Ústavní soud tradičně odvolával na názor, že trestní řízení je vztahem pouze mezi státem a pachatelem, a že ústavně není zaručeno právo třetí osoby na to, aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena.

Daný nález ukazuje, že po I. senátu Ústavního soudu (např. nález I. ÚS 1565/14, který zastupovala naše AK) již také II. senát Ústavního soudu přijímá závazky vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv týkající se efektivního vyšetřování. Štrasburský soud totiž v judikatuře (zejména ve vztahu k právu na život a zákazu krutého, nelidského a ponižujícího zacházení či trestání – viz např. rozsudek velkého senátu ve věci Öneryıldız proti Turecku ze dne 30. 11. 2004 č. 48939/99, § 91) zdůrazňuje, že součástí pozitivních závazků státu chránit základní práva je jednak povinnost přijmout právní předpisy, které budou porušení základních práv zakazovat a jednak vytvořit účinný justiční a administrativní systém, který zajistí, aby porušení těchto právních předpisů bylo potlačováno a trestáno.

V daném případě tak Ústavní soud svou zásadu sebeomezení vůči orgánům činným v trestním řízení neaplikoval, neboť ji neshledal jako proporcionální v situaci, kdy se jednalo o možnost natolik flagrantního zásahu do významných ústavně zaručených práv osob, nadto při tak vysokém počtu zasažených osob. Zdůraznil povinnost státu zajistit ochranu základních práv, a skutečnost, že selhání státu v této povinnosti může představovat též porušení článků Úmluvy, jakož i závazků plynoucích České republice z práva Evropské unie a z mezinárodního práva.

Obchodování s lidmi je závažný trestný čin

Ústavní soud odmítnul argumentaci policejního orgánu, který neshledal naplnění skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi, protože podle něj poškození „vždy mohli z práce odejít.“ Soud se naopak přiklonil k závěru, že tato možnost je toliko iluzorní, když tlak na pracovníky může být vyvíjen i jinak než dohledem a násilím, zejména tedy cestou zadlužení, výhružek a samotným akceptováním situace, kdy poškození nemohou pro nedostatek prostředků odcestovat.

Na závěr je nutno zdůraznit, že ve věci práva na účinné vyšetřování je potřeba vycházet z konstrukce, která je v rámci předmětného nálezu rovněž formulována, a sice, že se jedná toliko o procesní povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat s náležitou péčí, nikoliv o povinnost ve vztahu k výsledku. Účinné vyšetřování tedy negarantuje konkrétní výsledek (že někdo bude odsouzen), ale řádnost postupu orgánu činného v trestním řízení, která v daném případě nebyla naplněna.

Celý text nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, je dostupný zde.

Lenka Kotulková