Dnešního dne bylo ve sbírce zákonů publikováno pod č. 276/2015 nařízení vlády, kterým se stanoví výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění. Tímto okamžikem rovněž vstoupilo v účinnost. Co přesně nová právní úprava přináší?

Obsah nového nařízení

Nařízení č. 276/2015 Sb. (dále jen „nařízení“) nově stanovuje pravidla určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění, k nimž dojde v důsledku pracovních úrazů a nemocí z povolání, tedy v rámci pracovněprávních vztahů. Jeho vydáním byl do praxe uveden § 271c zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který stanovuje, že náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle nařízení, které za tímto účelem vydá vláda.

Nové nařízení upravuje mechanismus hodnocení bolesti a ztížení společenského uplatnění, k nimž došlo v přímé souvislosti s pracovním úrazem či nemocí s povolání, a to pro účely stanovení výše náhrady v penězích, která náleží osobě, jíž újma na zdraví vznikla.[1] Dále jsou v nařízení stanoveny náležitosti lékařského posudku, který je o rozsahu bolesti a ztíženého společenského uplatnění vyhotoven. Intenzita bolesti a rozsah ztíženého společenského uplatnění jsou v případech, na něž nařízení dopadá, hodnoceny v bodech.

Hodnota jednoho bodu činí 250 Kč. Kolik bodů lze v konkrétním případě s ohledem na druh a závažnost bolesti a rozsah ztížení společenského uplatnění udělit, tedy i jak vysoká náhrada osobě stižené újmou na zdraví náleží, určují podrobné tabulky obsažené v přílohách nařízení.

Pokud tedy v praxi dojde k pracovnímu úrazu nebo nastane nemoc z povolání, příslušný lékař (jeho určení je v nařízení rovněž obsaženo) diagnostikuje druh konkrétní újmy na zdraví a její rozsah a následně ji přiřadí k odpovídající položce uvedené v příloze nařízení. Pokud konkrétní položka vystihující vzniklý úraz nebo nemoc z povolání v přílohách schází, přiřadí se k položce, která je povahou, rozsahem, tíží a dopadem na bolest nejvíce srovnatelná. Obdobný postup je dán rovněž v případě určení rozsahu ztíženého společenského uplatnění. Hodnota uvedená v příslušných přílohách může být ve vybraných případech snížena či zvýšena, k čemuž jsou stanovena přesná kritéria. Blíže se s textem nařízení a jeho příloh můžete seznámit na stránkách Ministerstva vnitra v aplikaci Sbírka zákonů.

Dosavadní koncepce náhrady újmy na zdraví

Na první pohled vypadá výše stručně shrnutá koncepce logicky a nekonfliktně. Tento „tabulkový princip“ není v českém právním řádu navíc ničím novým. Byla na něm postavena rovněž koncepce § 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,[2] a na něj navazující vyhlášky č. 440/2001 Sb.[3] Oba tyto předpisy pozbyly platnosti k 1. 1. 2014, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Právě zde začíná problematičnost nově přijatého nařízení. S účinností občanského zákoníku byl nejen zrušen samotný „starý občanský zákoník“ a vyhláška č. 440/2001 Sb.; tímto okamžikem bylo rovněž výslovně upuštěno od koncepce, v níž byl sazebník výše náhrad a priori stanovován zákonem nebo dokonce podzákonným předpisem. Důvodová zpráva k občanskému zákoníku k této otázce uvádí: „… je třeba hlavně poukázat, že rozhodnutí jednotlivého právního případu náleží jen soudci a zákonodárná moc, natož moc výkonná nemá v působnosti nařizovat soudu, jak má jednotlivý případ rozhodnout. Soukromý život je nekonečně variabilní a snaha po jeho nivelizaci v záležitostech tak navýsost individuálních jako jsou bolest, důsledky újmy na zdraví pro další budoucnost postiženého nebo ztráta blízkého člověka není důvodná.“ Současný občanský zákoník tedy nepočítá s úpravou náhrady za bolest a ztížené společenské uplatnění právním předpisem a těžiště této problematiky přenáší na dohodu stran sporu, potažmo na rozhodování nezávislé soudní moci.

Metodika Nejvyššího soudu

Pro jisté usnadnění rozhodnutí soudů, překlenutí právní nejistoty do doby, než vznikne odpovídající soudní praxe – a také coby vodítko pro určení relevantní výše náhrady vzniklé újmy na zdraví v rámci mimosoudního vyrovnání – byla před více než rokem Nejvyšším soudem ve spolupráci se Společností medicínského práva, zástupci pojistitelů a dalších právnických a lékařských profesí, vytvořena Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „metodika“). Tato metodika, na rozdíl od nařízení, nestanovuje závazná pravidla, podle kterých by byly příslušné osoby povinny postupovat, jedná se však o významné vodítko stanovující rámec, z nějž budou při rozhodování sporů soudy vycházet.

Text metodiky si můžete přečíst zde. Obdobně jako nařízení je metodika v zásadě postavena na bodovém principu. Jeden bod v případě metodiky činí u náhrady bolesti 1 % průměrné hrubé nominální mzdy za předchozí kalendářní rok. Co se týče určení výše náhrady za nastalé ztížení společenského uplatnění, zavedla metodika systém stupňů obtíží, které jsou do budoucna v důsledku újmy na zdraví způsobeny, jenž vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Ta rozlišuje několik stupňů ztížení společenského uplatnění od lehké obtíže v rozsahu 0-4% až po obtíž úplnou v rozsahu 96-100%. Výchozí výše náhrady ztížení společenského uplatnění (tedy výše při 100% ztížení společenského uplatnění) činí 400 násobek průměrné hrubé nominální mzdy za předchozí kalendářní rok. Metodika počítá také s navýšením doporučovaných částek s ohledem na okolnosti jednotlivých případů.

Rovněž metodika nadána vysokou mírou „tabulkovosti“, nicméně vzhledem k určení hodnoty bodu ve vazbě na průměrnou mzdu, je s to flexibilněji reagovat na růst inflace, než nařízení, které je za tímto účelem nutno pravidelně novelizovat. Navíc není žádným obecně závazným předpisem stanoveno, že limity dané metodikou nemůže judikaturní praxe pod tíhou okolností nastalých v budoucnu novým výkladem překonat.

Problémy aplikace nového nařízení

Jak vyplývá z výše uvedeného, zákoník práce a občanský zákoník stojí stran pojetí otázky náhrady za následky újmy na zdraví proti sobě. Právní úprava obsažená v zákoníku práce má vůči obecné právní úpravě postavení speciálního právního předpisu a použije se tedy přednostně. Pokud bude v budoucnu újma na zdraví způsobena v souvislosti s výkonem úkonů v rámci pracovního poměru, bude tato újma hodnocena (a náhrada za ni stanovena) podle zákoníku práce, potažmo nově vydaného nařízení. Naopak všechny ostatní případy budou dále spadat do působnosti občanského zákoníku a metodiky Nejvyššího soudu.

Tento stav logicky vyvolává otázky – především co se týče výše náhrad stanovených podle obou způsobů. Nová právní úprava vstoupila v účinnost teprve dnes a neexistuje pochopitelně srovnání z praxe. Přesto, vzhledem ke vzniklé dvojkolejnosti, nyní hrozí, že za totožnou či přiměřeně podobnou újmu na zdraví bude podle jednoho mechanismu osobě, která byla újmou stižena, náležet kompenzace v jiné výši, nebo podle mechanismu druhého, neboť každý z nich funguje na mírně odlišném principu. Např. základní výše náhrady za bolest způsobenou ztrátou horní končetiny v důsledku amputace (exartikulace) v oblasti ramenního kloubu je v obou případech určena 325 body, přičemž podle nařízení čítá tato náhrada v penězích 81 900 Kč, kdežto v případě metodiky[4] 83 225,75 Kč. Vzhledem k tomu, že metodika flexibilněji reaguje na nastalou inflaci, hrozí, že tento rozdíl se bude časem zvyšovat. Další problémy pak přinese odlišné pojetí určení náhrady za ztížené společenské uplatnění.

Vzdor rozdílné výši náhrady ale dopad, který cítí újmou stižená osoba, bude pro tuto osobu stále stejný, ať už k danému zranění dojde v rámci pracovního procesu (náhrada podle zákoníku práce a nařízení) nebo mimo něj (náhrada podle občanského zákoníku a metodiky). Rozdíly ve výši náhrad podle nařízení a metodiky s největší pravděpodobností povedou k nespravedlivým rozdílům mezi hodnocením totožné újmy na zdraví v různých situacích, a to v neprospěch újmy na zdraví vzniklé v rámci pracovněprávního vztahu. Vzhledem k tomu, že rozdíly hodnocení budou v příštích letech narůstat, lze očekávat rovněž nárůst počtu soudních sporů.

Vzhledem k negativním zkušenostem z více než desetiletého období aplikace vyhlášky č. 440/2001 Sb. se dají rovněž očekávat problémy spojené s nejednotným přístupem lékařů k výkladu nařízení, a tím rozdílné určování výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění.

Důvody přijetí nařízení

Za této situace nezbývá než se ptát, proč bylo přistoupeno k odlišné právní úpravě pro újmu na zdraví vzniklou v rámci pracovního vztahu a mimo něj. Podle tiskové zprávy Ministerstva zdravotnictví k vydání nařízení je důvodem pro odlišné pojetí skutečnost, že lékař nedisponuje stejnými nástroji a možnostmi v rámci zvažování míry dopadů poškození zdraví na schopnosti člověka jako soud, ale vychází pouze ze zjištěného zdravotního stavu získaného lékařským vyšetřením a ze subjektivních sdělení posuzované osoby. S tím, že se jedná o relevantní důvod pro přijetí odlišné právní úpravy pro stanovení náhrady za újmu způsobenou pracovním úrazem a nemocí z povolání, nelze souhlasit. Předně je-li otázka náhrady újmy na zdraví v režimu občanského zákoníku rozhodována soudem, je tak činěno na základě posouzení této újmy lékařem, neboť soud pochopitelně není oprávněn takto odbornou otázku posoudit sám. Dále pak je-li na základě posouzení lékaře určena výše náhrady, která osobě, jež újmu na zdraví utrpěla, náleží, nejedná se o určení závazné a vymahatelné – to může rovněž v pracovněprávních věcech provést pouze soud. Přijetí nařízení tedy fakticky nic nezměnilo a pouze zavedlo paralelní „náhradový systém“.

Nejsme si jisti, zda za rozhodnutím položit základy dvojkolejnosti náhrady újmy na zdraví stála plně racionální úvaha. Ostatně způsob, jakým k tvorbě nařízení přistoupila vláda, potažmo Ministerstvo zdravotnictví, které jeho text vytvářelo, svědčí rovněž vyjádření ministra zdravotnictví, podle nějž vedla k přijetí nařízení rovněž potřeba navýšit hodnotu bodu, která v uplynulých 14 letech představovala 120 Kč. Tento výrok přitom operuje s hodnotou bodu ve výši, jíž stanovovala výše zmíněná vyhláška č. 440/2001 Sb., která byla k 1. 1. 2014 zrušena, a její aplikace tedy již v době tvorby a vydání nařízení nebyla v praxi možná.

Obecně lze konstatovat, že přijetí speciální právní úpravy je, především s ohledem na její nekoncepčnost a nízkou a rigidní výši bodu, nevhodným řešením. Pokud bylo cílem vlády, resp. Ministerstva zdravotnictví, urychlit vyplácení náhrad v případech pracovních úrazů a nemocí z povolání, za daleko vhodnější bychom považovali efektivní proškolení pracovníků pojišťoven, které hrají při odškodňování nemocí z povolání i pracovních úrazů dominantní roli, pro práci s metodikou.

[1] Rovněž pro své účely definuje samotné tyto dva pojmy.

[2] Ten mimo zmocnění k přijetí vyhlášky obsahoval rovněž explicitní částky coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu náležící pozůstalým při usmrcení osoby.

[3] Ta se však neomezovala pouze na pracovní úrazy a nemoci z povolání, ale dopadala na všechny případy bolesti a ztíženého společenského uplatnění.

[4] Počítáme-li s částkou 25 607 Kč, coby hrubou měsíční nominální mzdou na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za kalendářní rok 2014