Před necelým rokem podala naše advokátní kancelář žalobu na splnění povinnosti vyplývající ze zákona věci klientky, která se domáhá bezplatného přístupu ke své zdravotnické dokumentaci v nemocnici o ní vedené. Namísto zpřístupnění dokumentace k bezplatnému náhledu jí nemocnice oznámila, že je povinna zaplatit 81 Kč za každou započatou čtvrthodinu nahlížení do dokumentace. Takový poplatek považujeme za nezákonný.

Při přípravě žaloby jsme zjistili, že tato nemocnice není zdaleka jediným poskytovatelem zdravotních služeb (tím může být nemocnice, ale i samotný lékař, pokud má např. soukromou ordinaci), který různými způsoby přístup pacientům a jiným oprávněným osobám do zdravotnické dokumentace zpoplatňuje. Tato situace mne dovedla až k zamyšlení se nad otázkou, zda je možné, aby byl samotně náhled do zdravotnické dokumentace jakkoliv zpoplatněn.

Otázka nahlížení do zdravotnické dokumentace je upravena jednak v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen „OZ“), v rámci smlouvy o péči o zdraví, nicméně v praxi mají přednost zvláštní ustanovení zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen „ZZS“). Pokud však ustanovení obou těchto předpisů srovnáme, dojdeme k závěru, že se od sebe prakticky neliší a text OZ text ZZS vhodně doplňuje, alespoň co by pramen argumentace.

ZZS v § 65 odst. 1 upravuje právo pacientů a jiných osob nahlížet do zdravotnické dokumentace, což je možno provádět jen za přítomnosti zaměstnance pověřeného poskytovatelem zdravotních služeb. Na toto právo přirozeně navazuje povinnost takové nahlížení umožnit, pokud je to objektivně možné, a pokud to nenarušuje samotné poskytování zdravotních služeb. Zpravidla jde o to, aby se pacient s lékařem domluvil a ten si mohl na jeho nahlížení udělat čas. § 66 odst. 3 poté obsahuje výčet situací, v nichž (a nikdy jindy) lze po pacientovi požadovat úhradu. Konkrétně se jedná o náklady spojené s pořízením výpisu, které provádí lékař, pořízením kopií, pokud si je pacient nedělá sám, a náklady spojené s odesláním, pokud jsou mu výpis nebo kopie odeslány poštou. Nikde již však zákon nehovoří o možnosti zpoplatňovat samotné nahlížení, při kterém si pacient v dokumentaci jen čte nebo si z ní pořizuje vlastní kopie (např. fotoaparátem).

Z uvedeného plyne, že stanovit jednostranně cenu za nahlížení do zdravotnické dokumentace, a následně jejím zaplacením umožnění náhledu podmínit nebo ji následně po pacientovi vymáhat poskytovatel zdravotních služeb na základě zákona nemůže. Druhá otázka zní, zda je možné si takovou úhradu s pacientem sjednat smluvně. Tato myšlenka pramení z faktu, že vztah mezi lékařem a pacientem je soukromoprávní a vzniká mezi nimi zmíněná smlouva o péči o zdraví. Nově účinný OZ navíc oproti dřívějšku přináší více smluvní svobody a je proto možné sjednat si v podstatě cokoliv.

Z pravidla široké smluvní svobody existují opodstatněné výjimky a jedna z nich dle mého názoru dopadá také na inkriminované ujednání. Jak jsem uvedl, poskytovatel zdravotních služeb má povinnost pacientovi náhled do zdravotnické dokumentace umožnit kdykoliv, pokud je to možné, a toto nelze podmínit splněním jiných podmínek. Pokud by si tedy poskytovatel s pacientem smluvně ujednali poskytnutí finanční částky, ta by se nevázala přímo k náhledu, a smlouvu by bylo možno posoudit jedině jako smlouvu darovací, dle níž jedna strana poskytuje hodnotu a druhá ji bez protiplnění přijímá. Takto by ovšem ve skutečnosti docházelo ke zpoplatnění úkonu, u něhož zákon předpokládá bezplatnost, a tím k faktickému obcházení zákona. Všechna smluvní ujednání, která zákon obcházejí, jsou od počátku neplatná, a tedy by neplatná byla také tato smlouva o zpoplatnění náhledu do zdravotnické dokumentace.

Podstatné také je, že i kdybychom snad připustili možnost si takovou úhradu za náhled do dokumentace sjednat, byla by zde stále jiná podstatná skutečnost, a sice že pokud by s podobnou domluvou pacient nesouhlasil (popravdě si stěží lze představit někoho, kdo by tak učinil), smlouva by jednoduše nemohla vzniknout. Jednoduše, i kdyby se snad objevil takto odlišný právní názor, stejně by nebylo možno nahlížení zpoplatňovat, kdyby s tím sám pacient nesouhlasil.

Nabízí se ještě otázka, zda je možno třeba za nahlížení od pacientů vybírat „alespoň“ regulační poplatek. Ani zde však odpověď nemůže být kladná, jelikož proces nahlížení do zdravotnické dokumentace jednoduše nespadá pod výčet situací obsažený v § 16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.

Lze tedy celou úvahu uzavřít s tím, že samotné nahlížení do zdravotnické dokumentace je za současného právního stavu ve všech situacích bezplatné a pokud za něj poskytovatelé zdravotních služeb vybírají peníze, jedná se o bezdůvodné obohacení, které je možno po nich požadovat zpět. Doufáme, že v budoucnu tento názor potvrdí také Městský soud v Brně, u kterého v úvodu zmíněná žaloba právě „leží“.

Ivo Keisler

Poznámky:

Sborník z konference, v němž je možné najít můj celý příspěvek, je dostupný zde (s. 99 až 106)