V advokátní kanceláři jsme před určitým časem převzali obhajobu manželů obviněných ze spáchání trestného činu křivého obvinění. Proti manželům byla obžaloba podána z toho důvodu, že se spletli, když policejní orgány upozornili na možnou drogovou trestnou činnost osob ze svého sousedství. Na první pohled jednoduchý případ, který však sebou přináší několik zajímavých právních otázek, mně přinutil zamyslet se nad trestným činem křivého obvinění, jenž je upraven v § 345 trestního zákoníku.

V rámci mezinárodní konference Dny práva 2013, kterou pořádala Právnická fakulta Masarykovy univerzity ve dnech 13. a 14. listopadu 2013 v Brně, jsem tak do sborníku přispěl článkem konfrontujícím postavení obětí trestného činu křivého obvinění s veřejným zájmem na spolupráci občanů s orgány činnými v trestním řízení.

Ve svém příspěvku upozorňuji na skutečnost, že zájem na ochraně práv, svobod a cti jedince vystaveného křivému obvinění je v příkrém rozporu s veřejným zájmem představovaným potřebou, aby občané spolupracovali s orgány činnými v trestním řízení. V každé společnosti totiž existuje veřejný zájem na tom, aby občané úzce spolupracovali s policejními orgány a nahlašovali trestnou činnost: „[J]sou to právě občané, kdo v demokratickém systému hraje ústřední roli z hlediska fungování systému kontroly kriminality. Pokud neoznamují delikty, jichž se stali obětí nebo svědkem, případně nespolupracují při vyšetřování a prokazování trestné činnosti, je celkový chod justičního systému prakticky nemožný.“ 1)

Stát tudíž nemůže na jedné straně požadovat po občanech, aby oznamovali své podezření ze spáchání trestné činnosti a zároveň je pak odsuzovat za spáchání trestného činu křivého obvinění, pokud se dopustí omylu ve snaze pomoci policejním orgánům v dopadení pachatele trestného činu, tedy pokud se při oznámení svého podezření ze spáchání trestné činnosti zmýlí.

Nařčení z křivého obvinění či pomluvy, tedy nařčení z trestných činů, jež v zákoně zůstaly zejména z důvodu iniciativy poslanců, je přitom velmi často používáno jak proti novinářům, tak proti občanům, kteří se odváží kritizovat zástupce rozličných instituci. Známy je případ manželů Ľubových, kteří byli obviněni z trestného činu pomluvy.

Pomluva a křivé obvinění jsou často brány jako relikty minulosti. Domnívám se, že v minulosti by měly také zůstat a neměly by být nadále součástí platného českého právního řádu. Veřejný zájem představovaný potřebou, aby občané spolupracovali s orgány činnými v trestním řízení, tedy aby např. nahlašovali trestnou činnost (podobně jako učinili naší klienti – manželé uvedeni v úvodu článku), je rozhodující a neměl by být ohrožen kriminalizací případné snahy určitých jedinců křivě obvinit jinou osobu (zásah do práv poškozeného, oběti, vyvolaný takovýmto činem, nedosahuje takové intenzity, aby bylo potřebné uplatňovat u pachatele trestní odpovědnost).

Ve svém příspěvku jsem tak dospěl k závěru, že v případě lživého obvinění by mělo postačovat uplatnění odpovědnosti dle občanského práva a satisfakcí poškozeného (oběti křivého obvinění) by mělo být pouze přiznání odškodnění za materiální a imateriální újmu vzniklou v souvislosti s takovýmto obviněním občanskoprávní cestou. Další trestání pachatele považuji vzhledem k nedostatečné společenské škodlivosti tohoto činu za nejen zbytečné, ale navíc i kontraproduktivní s ohledem na potřebu spolupráce občanů s orgány činnými v trestním řízení.

Andrej Lobotka

Poznámky:

1) TOMÁŠEK, J. Veřejnost a kriminalita [online]. In Scheinost M. a kol. Kriminalita očima kriminologů. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010, s. 205. Dostupné zde.

Sborník z konference, v němž bude možné najít můj celý příspěvek, bude dostupný ze stránek Právnické fakulty MU zde.