NSS se zabýval tím (při přezkumu zásad územního rozvoje), zda je nutno zpracovat plán systému ekologické stability jakožto podklad pro vymezení ÚSES v územně plánovací dokumentaci.

Plán ÚSES musí být zpracován

NSS řekl: „Je pravda, že ZOPK ani vyhláška č. 395/1992 Sb. nestanoví závaznost plánu systému ekologické stability pro vymezení ÚSES v ZÚR. Platí tedy, že správní orgán hodnotí tento podklad podle své úvahy… Ostatně vyhláška č. 395/1992 Sb. počítá s možností posouzení návrhu plánu systému ekologické stability odborně způsobilými právnickými či fyzickými osobami, a to za účelem objektivního posouzení tohoto návrhu (§ 5 odst. 3 zmíněné vyhlášky). Stejně tak není zapovězeno, aby se orgán územního plánování po projednání návrhu plánu systému ekologické stability s dotčenými orgány a účastníky řízení od návrhu plánu odchýlil, respektive vymezení ÚSES oproti návrhu zpřesnil či jej dopracoval (za předpokladu, že svůj postup řádně odůvodní)…

Jakkoliv Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že plán systému ekologické stability není závazným podkladem pro vymezení ÚSES v ZÚR, tudíž orgány územního plánování tento podklad hodnotí prizmatem volného hodnocení důkazů, nelze přisvědčit tomu, že ÚSES lze v ZÚR vymezit, respektive provést jeho změnu, aniž by plán systému ekologické stability byl podle výše uvedených ustanovení vůbec zpracován, projednán a posouzen.

Opačný závěr by odporoval smyslu právní úpravy obsažené v ZOPK a ve vyhlášce č. 395/1992 Sb. Případné pochybení v rámci procesu přijímání plánu systému ekologické stability je ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Aos 3/2013-30 nutné považovat za porušení zákonného postupu při přijímání ZÚR. Jestliže pouhé pochybení v rámci procesu přijímání plánu systému ekologické stability může vést k závěru o nezákonnosti ZÚR, pak za pomoci argumentu a minori ad maius musí úplná absence tohoto podkladu nutně vést ke stejnému závěru.

Opačný výklad by mohl vést k absurdním důsledkům, kdy vymezení ÚSES v územně plánovací dokumentaci bez pořízení plánu systému ekologické stability by pro pořizovatele byl „procesně bezpečnější,“ neboť by nemusely být splněny relativně striktní požadavky, které vyhláška č. 395/1992 Sb. na plán systému ekologické stability a jeho přijímání klade. Nejvyšší správní soud má za to, že právní úprava týkající se přijímání plánu systému ekologické stability sleduje jednak sjednocení procesu a podmínek pro vymezování ÚSES (nejen) v územně plánovacích dokumentacích, jednak objektivitu, profesionalitu této činnosti a také ochranu oprávněných zájmů dotčených osob.“

Podstatné bylo, že pro předmětné pozemky nebyl zpracován plán ÚSES

NSS ještě dodal: „Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že prováděcí vyhláška č. 395/1992 Sb. výslovně nestanoví jako podklad pro aktualizaci (změnu) územně plánovací dokumentace plán systému ekologické stability. Nejvyšší správní soud je však toho názoru, že pokud na základě aktualizace dochází k modifikaci vymezení prvků ÚSES oproti původnímu vymezení ÚSES v územně plánovací dokumentaci, je třeba na vymezení nové podoby ÚSES klást stejné požadavky jako při přijímání územně plánovací dokumentace (zde ZÚR). Dopad na práva dotčených osob je totiž srovnatelný…

Nejvyšší správní soud podotýká, že z odůvodnění napadené aktualizace vyplývá, že pro území celého Středočeského kraje nebyl zpracován ucelený plán systému ekologické stability; podkladem pro napadenou aktualizaci tak kromě uvedených dokumentů byly dílčí plány systému ekologické stability obcí s rozšířenou působností nebo CHKO. Dle plánů systému ekologické stability byly zpřesněny pouze ty plochy a koridory, které tuto změnu vyžadovaly.“

NSS uzavřel: „Odpůrce v odůvodnění aktualizace připustil, že revize NRBC 2001 Údolí Vltavy vyvolala další změny v nadregionálním ÚSES, přičemž úpravy biocenter vždy vyvolaly potřebu zpřesnění vzájemného propojení s biokoridory, které jsou do nich napojeny. Vzhledem k těmto skutečnostem má Nejvyšší správní soud za prokázané, že pro vymezení ÚSES v napadené aktualizaci v lokalitě NC 2001 Údolí Vltavy, kde se nacházejí pozemky stěžovatele, nebyl vypracován žádný plán systému ekologické stability…“

Plán ÚSES nemusí být vždy zpracován pro celé území kraje

„Nejvyšší správní soud se pro úplnost zabýval tím, v jakém rozsahu musí být plán systému ekologické stability zpracován. ZOPK ani vyhláška č. 395/1992 Sb. tuto problematiku nijak neupřesňují. Ze ZOPK však jasně vyplývá, že vymezení a hodnocení nadregionálního systému ekologické stability provádí Ministerstvo životního prostředí [viz § 79 odst. 3 písm. a) ZOPK]. Metodika dále rozlišuje nadmístní a místní plány systému ekologické stability. Jako podklad pro vymezení ÚSES v ZÚR dle zmíněné metodiky slouží nadmístní plán systému ekologické stability, který obsahuje koncepci řešení nadregionálního a regionálního ÚSES a vymezení nadregionálních a regionálních biocenter a biokoridorů…

Není přitom nezbytně nutné, aby plán systému ekologické stability byl vždy pořizován pro celé území dotčeného kraje; takový postup nebude účelný ani hospodárný, jestliže změnou bude dotčena pouze určitá část plochy v rámci kraje a jiná nikoliv. Obecně vzato tak nelze vypracování „dílčích“ plánů systému ekologické stability a priori považovat za procesní vadu při přijímání ZÚR. Podstatné je, aby nadmístní plán ekologické stability zahrnoval ta území, kterých se změna dotýká, bez ohledu na hranice jednotlivých obcí, dále aby byl vydán k tomu oprávněným orgánem ochrany přírody a byla dodržena ustanovení dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. Jak sám připustil odpůrce v odůvodnění napadené aktualizace, změny ve vymezení ploch biocenter přirozeně vyvolávají potřebu změny jejich vzájemného propojení biokoridory. Proto je nutné vymezení ÚSES v nadmístním plánu ekologické stability řešit komplexně.“

Podle rozsudku NSS ze dne 31. 7. 2025, čj. 5 As 325/2024 – 53.

Pravidelně sledujeme judikaturu NSS. Naše další odborné články k rozsudkům NSS najdete zde.