Nejvyšší soud se zabýval dalším z řady složitých sporů, kdy vlastník požadoval úhradu bezdůvodného obohacení za to, že na jeho pozemku byla před rokem 2014 zbudována účelová komunikace. Rozsudky nižších soudů NS zrušil, protože soudy vyšly bez dalšího z toho, že sporná účelová komunikace je součástí pozemku, aniž by se zabývaly jejím faktickým provedením.

O co ve věci šlo?

Žalobce se podanou žalobou domáhal na hlavním městě Praze (HMP) uhrazení částky převyšující 380 tisíc Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť z iniciativy HMP došlo k rozdělení jeho pozemku v katastrálním území Radotín (bez souhlasu žalobce jako vlastníka pozemku) a na nově oddělenou část HMP umístilo část komunikace jako přístup k vodojemu ve svém vlastnictví. Za užívání žalobcem vlastněného pozemku (jeho vymezené části) HMP ničeho nehradí. Proto žalobce požadoval vydání bezdůvodného obohacení za období od 19. 12. 2015 do 18. 12. 2018, určeného ve výši obvyklého nájemného.

Obecné soudy žalobu zamítly s tím, že na pozemku ve vlastnictví žalobce se nachází veřejně přístupná účelová komunikace (splňující znaky uvedené v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), kterou přenechal právní předchůdce žalobce k veřejnému užívání a jež slouží veřejné komunikační potřebě a je tak zatížena právem obecného užívání. Konstatovaly, že účelové komunikace jsou toliko druhem pozemku, představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu a nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim.

Proto podle soudů užíváním předmětného (nezastavěného) pozemku jen coby účelové komunikace HMP na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení.

Je účelová komunikace vzniklá před rokem 2014 samostatnou věcí? Záleží na okolnostech

Věc bylo potřeba posoudit podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (viz jeho § 119 odst. 1, § 120 odst. 1 a § 120 odst. 2). K tomu Nejvyšší soud již dříve shrnul že pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je, nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, sehrávají klíčovou roli konkrétní okolnosti případu.

Umělá úprava povrchu pozemku není vždy takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytné je však posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím ke zvyklostem zachovávaným v právním styku, jakož i k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu, jenž se na něm nachází (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019, či jeho usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2853/2019).

K tomu, jak tedy  věc zhodnotit, Nejvyšší soud uvedl: „Ve sporných případech je pak třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem zvláště ve světle jejího stavebního provedení. Právě tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku (či vršení kompaktního stavebního materiálu), může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové odlišení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3519/2019, a ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3569/2019).

Nejvyšší soud přitom již dříve ve své rozhodovací praxi připustil, že také účelové komunikace mohou být samostatnými věcmi v právním smyslu, nasvědčují-li tomu shora vylíčená kritéria (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015, nebo rozsudek ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2690/2020).

V této souvislosti lze zdůraznit, že recentní judikatura (interpretující odkazovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) připouští, aby též jiné zpevněné plochy rozličného charakteru byly posouzeny jako samostatné nemovité věci, odpovídá-li to jejich stavebnímu provedení.“

Může být tedy účelová komunikace samostatnou právní věcí?

Také podle odborné literatury může být účelová komunikace i samostatnou věcí. Podle Nejvyššího soudu ze zmínit kupř.:

  • Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 267;
  • Kočí, R. Zákon o pozemních komunikacích s komentářem, prováděcí vyhláškou a vzory správních rozhodnutí a jiných právních aktů. Praha: Leges, 2018, s. 63–65;
  • Varvařovský, P., Motejl, O. et al. Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv. Veřejné cesty – místní a účelové komunikace. 2. vyd. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2011, s. 18;
  • Kočí, R. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. Praha: Leges, 2011, s. 39–41).

V jakých případech tedy soudy akceptovaly úpravu povrchu jako samostatnou nemovitost? Jednalo se kupř. o:

  • vzletovou a přistávací dráhu v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13,
  • chodník v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/18,
  • parkoviště v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, nebo
  • zpevněnou manipulační plocha v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019).

K možnosti požadovat bezdůvodné obohacení

Nejvyšší soud dále uvedl: „Protiprávním užitím cizí hodnoty implikujícím vznik bezdůvodného obohacení, které je obohacený povinen ochuzenému vydat (srov. § 2991 odst. 1 a 2 o. z., jímž se zde řídí práva a povinnosti účastníků, jde-li o tento právní poměr vzniklý po 31. 12. 2013; k tomu viz § 3028 odst. 1 a 3 o. z.) je pak i takový stav, kdy vlastník stavby na cizím pozemku užívá pozemek bez patřičného právního titulu…

k obohacení vlastníka stavby dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě jsou jeho vlastnická práva ke stavbě realizována (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017).“

Závěr

Nejvyšší soud na závěr uvedl, že „nepředjímá, že by účelová komunikace měla být zásadně posuzována jako samostatná věc, naopak akceptuje fakt, že dle konkrétního stavebního provedení účelové komunikace budou velmi často vyhodnoceny jako součást pozemku (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024, ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2690/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1092/2021), nicméně akcentuje požadavek posoudit individuálně povahu dané účelové komunikace v každé konkrétní věci.“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025 č.j. 28 Cdo 412/2025-335.

Více našich textů k účelovým komunikacím najdete zde.