V polovině prosince rozhodoval Nejvyšší správní soud další zajímavou věc týkající se územního plánování. Předmětem sporu tentokrát byla otázka, zda stavební úřad může zamítnout žádost o rozdělení pozemku s odkazem na rozpor s územním plánem. Jaká byla odpověď od špiček naší justice, se dozvíte v našem článku.

O co šlo?

Vlastníci jednoho rozlehlého pozemku v Pardubicích si ho chtěli mezi sebe rozdělit. K tomu potřebovali získat podle zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon územní rozhodnutí a územní rozhodnutí zase nemohlo být vydáno bez závazného stanoviska orgánu územního plánování. Úřad se ale domníval, že dělení pozemku je v rozporu s územním plánem a s cíli a úkoly územního plánování definovanými v § 18 a 19 stavebního zákona.

Z rozsudku vyplývá, že konkrétně vadilo, že přes pozemek prochází koridor veřejně prospěšné stavby – přeložka silnice I/2 a navíc se pozemek dle územního plánu nachází v plochách s rozdílným způsobem využití (technická vybavenost, plochy individuální rekreace, zeleň izolační, systém silniční dopravy), kterým neodpovídá navržené dělení pozemku na 45 parcel včetně přístupové komunikace. Pozemek je také z velké části v záplavovém území. Na základě závazného stanoviska vydal stavební úřad dne 28. 8. 2019 rozhodnutí, kterým žádost o dělení pozemku zamítnul. Stavební úřad odkázal na závazné stanovisko orgánu územního plánování.

Krajský úřad Pardubického kraje v odvolacím řízení postup Magistrátu města Pardubice potvrdil a bylo potvrzeno i závazné stanovisko. Krajský soud pak žalobu jednoho z vlastníků pozemku zamítl a uvedl, že záměr není v souladu s územním plánem. Rozdělení na pozemky o velikosti cca 350 m2 a více a vznik přístupové cesty za účelem prodeje těchto pozemků by očividně ohrozily vybudování veřejně prospěšné stavby přeložky silnice I/2.

Co na to všechno řekl NSS?

Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu i Krajského úřadu Pardubického kraje a věc vrátil k dalšímu řízení s tímto odůvodněním: „Krajský soud pouze v bodě 11 rozsudku uvedl, že rozdělením pozemků „by očividně došlo k ohrožení vybudování veřejně prospěšné stavby“ přeložky silnice I/2. V bodě 13 poté pokračoval, že „jestliže by realizace předmětného záměru mohla ohrozit vybudování této veřejně prospěšné stavby, pak je zjevné, že předmětný záměr není souladný s cíli a úkoly územního plánování.“ Důvody, proč k tomuto názoru krajský soud dospěl, však v rozsudku chybí. Stěžovatel přitom v žalobě, shodně jako v kasační stížnosti, namítal mimo jiné právě skutečnost, že záměr výstavbu silnice nijak neohrozí. Uváděl, že dělení pozemku se nijak netýká využití pozemku a nevylučuje tedy výstavbu silnice v budoucnosti. Na tyto námitky však krajský soud nijak nereagoval.

Nejvyšší správní soud podotýká, že na první pohled skutečně není zřejmé, jak dělení pozemku může ohrozit výstavbu silnice v budoucnu. V současné době je pozemek v katastru nemovitostí veden jako orná půda a je využíván pro zemědělství. Účel využívání pozemku by se jeho rozdělením nijak nezměnil. Žalobce v žádosti ani nic takového nenavrhoval. Jeho záměrem byl prodej částí pozemku. Případné jiné využití pozemku (i případnými novými majiteli) by bylo předmětem samostatného správního rozhodnutí [viz § 77 písm. b) a § 80 stavebního zákona]. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že již samotné dělení pozemku může z nějakého důvodu ohrozit budoucí využití pozemku pro stavbu silnice. Nicméně není to jistě „očividné“ či „zjevné“, aby to krajský soud mohl konstatovat bez jakékoliv argumentace.“

Nedostatečně odůvodněné stanovisko orgánu územního plánování

Jako problematické NSS viděl i závazné stanovisko orgánu územního plánování vydané pro původní řízení o dělení pozemku: „Důvody, proč záměr stěžovatele má být v rozporu s územním plánem, nejsou zřejmé ani z rozhodnutí žalovaného. Žalovaný odkazuje na obsah závazného stanoviska krajského úřadu. Krajský úřad však v závazném stanovisku také dostatečně nevysvětlil, jak dělení pozemků ohrozí stavbu silnice. Nejvyšší správní soud připomíná, že obsah závazného stanoviska, a to zejména v případě negativního závazného stanoviska, musí alespoň v základní rovině odpovídat požadavkům kladeným na odůvodnění správního rozhodnutí. Jedině tak bude možné přezkoumat ve správním soudnictví zákonnost závazného stanoviska jakožto úkonu správního orgánu, který byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí.“

Závěrem

Na závěr NSS odkázal na svou předchozí judikaturu: „Pro nyní posuzovanou věc je naopak přiléhavá judikatura Nejvyššího správního soudu, podle které při rozhodování o rozdělení pozemku nelze při zkoumání souladu se závazným územním plánem vycházet ze spekulací o budoucím využití částí pozemku jeho vlastníky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. A 4/2003-53; či ze dne 8. 11. 2018, čj. 6 As 389/2017-25, bod 25). Tuto judikaturu krajský soud ani žalovaný nezohlednili. Krajský soud naopak spekuloval, že „je nanejvýš pravděpodobné, že žalobcův záměr směřuje k vytvoření pozemků pro zastavění rodinnými domy, případně objekty individuální rekreace“.“

 Podle rozsudku NSS čj. 10 As 91/2021 – 40, ze dne 14. 12. 2022, dostupný na www.nssoud.cz

Námi zpracovaný souhrn judikatury k územnímu plánování za období 9/2021 – 8/2022 je ke stažení k dispozici zde.