Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda je v souladu se zákonem, aby student doktorského studijního programu neobhájil svou dizertační práci kvůli tomu, že někteří členové zkušební komise odevzdali při hlasování neplatné hlasy. A to v případě, kdy zkušební řád s takovou možností nepočítá.

K nastolené  situaci došlo v roce 2014 na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde v tajném hlasování po obhajobě dizertační práce tři členové sedmičlenné komise hlasovali pro stanovisko „obhájil“, dva členové pro stanovisko „neobhájil“ a dva členové odevzdali neplatný hlas. Komise se tudíž usnesla na tom, že student práci neobhájil, jelikož k úspěšné obhajobě je dle zkušebního řádu potřeba nadpoloviční většina hlasů pro stanovisko „obhájil“, což se v tomto případě rozdílem jednoho hlasu nenaplnilo. V důsledku toho student nestihl ukončit studium v maximální stanovené délce studia a rozhodnutím děkana mu následně bylo ukončeno studium. Jelikož studentovy stížnosti škola nevyřídila v jeho prospěch, obrátil se se svou žalobou na Městský soud v Praze, který mu dal za pravdu a rozhodnutí ředitelky zrušil. Proti tomuto rozhodnutí však škola podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Vysoká škola ekonomická v Praze se bránila, že v tajném hlasování může dojít k situaci, kdy někdo odevzdá neplatný hlas a tato možnost nemusí být ve zkušebním řádu výslovně zakotvena. Dále uvedla, že pokud zkušební řád uvádí, že k úspěšné obhajobě je potřeba dosažení nadpoloviční většiny hlasů, počítá se i s existencí hlasů neplatných.

Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že kasační stížnost a argumentace školy není důvodná. NSS se sice neztotožnil s jedním ze závěrů Městského soudu, že neplatný hlas by se měl rovnat neúčasti daného člena na hlasování, a tím snižovat potřebné kvórum nutné k úspěšné obhajobě. Znění předmětného ustanovení zkušebního řádu je totiž dle NSS zcela jasné a vyplývá z něj, že je nutná většina hlasů všech přítomných členů komise, bez ohledu na to, jaký hlas odevzdali.

V jádru věci se však NSS s verdiktem Městského soudu v Praze shodnul, když dospěl k závěru, že „institut neplatného hlasu studijní a zkušební řád stěžovatelky nijak neupravuje, nijak s ním nepočítá“ a „neplatný hlas při rozhodování zkušební komise za uvedených podmínek nelze připustit“. Dle soudu zkušební řád umožňuje pouze dvě možnosti hlasování – „obhájil“ či „neobhájil“. Není možné se hlasování ani zdržet a odevzdání neplatného hlasu nemůže být k vyjádření tohoto stanoviska zneužíváno.

Dle soudu: „Člen komise musí být odborníkem v dané oblasti, proto nemůže nevědět, zda disertační práce požadavky na ni kladené splňuje či nikoliv. Základním posláním zkušební komise je posoudit kvalitu práce a odbornou úroveň znalostí doktoranda v dané oblasti. Doktorand zakončuje své postgraduální studium na vysoké škole obhajobou disertační práce, která je výsledkem mnohaletého úsilí v oblasti vědeckého bádání. Státní doktorská zkouška přes to všechno zůstává zkouškou. Jistě by nebylo ani u jiného typu zkoušky přípustné, aby se zkoušející zdržel hodnocení nebo dokonce podal své hodnocení neplatnou formou.“

K nezákonnosti hlasování však podle tohoto rozsudku nepovede každé neplatné hlasování, ale pouze takové, při němž nebude dosaženo většiny (ať už ve prospěch stanoviska „obhájil“ či „neobhájil“). Existence neplatných hlasů bude mít tudíž dopad na zákonnost tehdy, když by pomocí neplatných hlasů bylo možné převážit hlasování ve prospěch či neprospěch obhajoby. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, kde tři členové komise hlasovali ve prospěch studenta, dva v neprospěch a dva odevzdali neplatný hlas. Pokud by byť i jeden z těchto hlasů byl platný, bylo by možné dosáhnout kýžených čtyř hlasů potřebných k obhájení práce a úspěšnému zakončení studia, resp. v případě dvou platných hlasů pro stanovisko „neobhájil“ rozhodnout o studentově neúspěchu.

NSS proto uzavřel, že rozhodnutí o studentově obhajobě bylo zatíženo podstatnou vadou a „zkušební komise porušila podmínky řádného procesu, pokud nepřistoupila k opakovanému hlasování“. Žalobce má díky tomuto rozsudku nyní právo žádat o opakování obhajoby dizertační práce.

Úplné znění rozsudku si můžete přečíst zde.

Autor: Michal Staněk