Nejvyšší správní soud rozhodoval o osudu územního plánu, který omezil výměru staveb pro rekreaci na pouhých 12 m2. Územní plán neobstál, neboť podle NSS tak malá plocha k odpočinku nepostačuje.

Dvanáct metrů je prostě málo

Konkrétně NSS řekl: „Nejvyšší správní soud s náhledem krajského soudu v principu souhlasí. Rekreační objekty, na něž stěžovatel b) odkázal v kasační stížnosti (zahradní domky z různých hobby marketů), jsou stavby určené pro uložení zahradnického nářadí, a případný krátký oddech (posezení apod.). Nejedná se ovšem o stavby, které by poskytovaly například dostatečné hygienické zázemí. Nelze si proto představit, že by stavby o rozloze maximálně 12 m2 poskytovaly dostatečné rekreační zázemí, kde by bylo možné trávit například víkendy.

Nejvyšší správní soud proto považuje tuto argumentaci krajského soudu za logickou a dostatečně odůvodněnou. Pokud jde o argumentaci stěžovatele b) minimální výměrou obytné místnosti, Nejvyššímu správnímu soudu je zřejmé, že touto argumentací chtěl stěžovatel b) poukázat na to, že pokud pro obytnou místnost postačuje výměra 8 m2, pak 12 m2 je pro rekreaci dostačující. Nicméně tato argumentace je nepřiléhavá, neboť v tomto případě nejsou posuzovány obytné prostory, nýbrž pouze otázka, zda je stavba o zastavěné ploše 12 m2 dostatečná pro rekreaci.

V logice argumentace stěžovatele lze dodat, že pokud byt obsahuje pouze jednu obytnou místnost, je minimální velikost takové místnosti 16 m2 (viz bod 3.2.3 ČSN 73 4301) a je nutné k této ploše připočíst také plochu pro vaření, hygienu apod. Je zřejmé, že i tyto skutečnosti nepřímo podporují závěry krajského soudu ohledně nedostatečnosti určené zastavitelnosti plochy, má-li stavba sloužit (mimo jiné) i k rekreaci (byť krátkodobé).“

S neurčitými pojmy opatrně

Zajímavou chybou územního plánu bylo i použití neurčitého pojmu, který nebyl řádně definován: „Krajský soud se pojmem „občasný pobyt“ zabýval obsáhle v odst. 91 až 97 odůvodnění svého rozsudku a uzavřel, že se jedná o neurčitý regulativ, který nepřípustně zasahuje do výkonu vlastnického práva. Nejvyšší správní soud s tímto názorem souhlasí. Slovní spojení „občasný pobyt“ je neurčitým právním pojmem, který není v žádném právním předpise definován.

 Pokud územní plán obsahuje neurčitý právní pojem, který nedefinuje a pro který neexistuje obecně platná definice napříč právním řádem, musí k němu správní orgán přistupovat obdobně jako v případě jiných aktů a vyložit jej pro dané účely s přihlédnutím k obecnému jazykovému významu, kontextu užití daného pojmu a smyslu a účelu úpravy, v níž se objevuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2011, č. j. 7 Ao 2/2011 – 127).

Jak ale konstatoval již krajský soud, odůvodnění ÚP žádné odůvodnění zvoleného časového regulativu neobsahuje a ani neobsahuje žádný popis samotného časového rámce. Jedná se proto o nepřípustný regulativ, který by vzhledem ke své neurčitosti mohl být široce vykládán, což by mohlo vést k jeho snadnému zneužití. Krajský soud proto postupoval správně, pokud ÚP v této části zrušil. Pouze na okraj, v kontextu argumentace stěžovatele b) v odst. [19] výše, Nejvyšší správní soud poznamenává, že mínil-li stěžovatel b) pojem „občasný“, jako opak slova „trvalý“, měl tuto skutečnost jednoznačně v ÚP vyjádřit.“

Podle rozsudku NSS ze dne 24. 4. 2025, čj. 3 As 283/2023 – 84.

Více našich textů k územnímu plánování zde.