Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2023 vyhověl našemu dovolání a zrušil zamítavé rozsudky nižších soudů. O nároku na odškodnění za omezení podnikání našeho klienta tak soudy budou muset rozhodovat znovu.

Již obvodní soud uznal, že k zásahu do podnikání našeho klienta došlo

Soud I. stupně sice naši žalobu zamítnu, ale v rozsudku současně uvedl, že „V projednávaném případě nepochybně došlo k výraznému omezení možnosti podnikání žalobkyně„. Soudy v té době dovozovaly, že § 36 odst. 1 krizového zákona upravuje odpovědnost státu za škodu vzniklou v důsledku provádění krizových opatření individuální povahy zaměřených vůči konkrétním fyzickým a právnickým osobám. Soud I. stupně i odvolací soud měly za to, že na rozdíl od individuálních opatření zasahujících do práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhují odškodnění, plošná omezení práv neurčitého okruhu osob obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu dle krizového zákona odškodnit nelze. Přitom odkazovaly na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20.

Podmínky odpovědnosti za škodu podle § 36 krizového zákona

Nejvyšší soud nejprve poukázal na to, že k podmínkám odpovědnosti státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními se vyjádřil již v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007. Dovodil přitom, že „z § 36 odst. 1 krizového zákona plyne, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.

Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce § 36 odst. 1 krizového zákona je pak nepochybné, že odpovědnou osobou je stát.“

Nejvyšší soud se dále problematice věnoval v rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 63/2023, a to již ve vztahu ke krizovým opatřením přijatých v souvislosti se zamezením šíření covidu. Zde dovodil, že z jazykového, systematického ani teleologického výkladu § 36 krizového zákona nevyplývá, že by odpovědnost státu byla omezena
jen na krizová opatření, jimiž je individuálně zasaženo do práv a povinností konkrétně vymezeného okruhu osob. Odpovědnost státu dle § 36 odst. 1 krizového zákona tudíž není vyloučena ani v případě krizových opatření, jež jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti (mají charakter obecně závazného právního předpisu).

K časovému určení účinků krizových opatření

Nejvyšší soud dále rozvedl, že povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje
pak ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. „Tento okamžik je třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace. V poměrech „legislativního“ zákazu či omezení maloobchodního prodeje přitom dovolací soud uzavřel, že účinky přijatých krizových opatření nastaly vždy okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden – od něj získala daná opatření potenciál způsobit adresátům škodu. Tento okamžik je proto nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona.“

Závěr

K námi napadenému rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud na závěr dodal, že „konkluze odvolacího soudu, dle nichž je dle § 36 odst. 1 krizového zákona bez dalšího vyloučena odpovědnost státu za škodu způsobenou krizovými opatřeními majícími „legislativní“ povahu (charakter obecně závazného právního předpisu), zjevně
neobstojí.“

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, čj. 28 Cdo 2094/2023-101.

Naše články k problematice odškodnění nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu najdete zde.