Ústavní soud rozhodoval v pro obce důležité věci: o místním koeficientu daně z nemovitosti. Již dlouhou dobu totiž doutná spor mezi samosprávami a ministerstvem financí a vnitra o tom, jak mají vypadat vyhlášky, které tento koeficient zavádějí. Důležitá informace zní, že se Ústavní soud postavil za práva obcí a uznal, že obce mohou zatížit vyšší daní z nemovitostí i jen určité nemovitosti.

O problému jsme psali v našich předchozích textech: „Ministerstvo vnitra: na válečné stezce s obcemi skrze vyhlášky“ a „Místní koeficient daně z nemovitosti pro průmyslovou zónu“.

Čeho se rozhodnutí týká?

Ústavní soud rozhodoval o obecně závazné vyhlášce obce Řepov. V tomto právním předpisu samospráva stanovila podle zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí místní koeficient, kterým se násobí daň za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelné stavby nebo jednotky, popřípadě jejich souhrny ve výši 5. Problém spočíval v tom, že koeficient obec stanovila jen pro části obce v rozsahu parcelních čísel pozemků specifikovaných v příloze obecně závazné vyhlášky. S takovým postupem dlouhodobě nesouhlasí ministerstvo vnitra.

Obec při vydávání předmětné OZV vycházela z § 12 zákona o dani z nemovitých věcí. V něm se píše: Obec může obecně závaznou vyhláškou pro všechny nemovité věci na území celé obce nebo pro všechny nemovité věci na území jednotlivé části obce stanovit jeden místní koeficient ve výši v rozmezí 1,1 až 5, přičemž koeficient musí být stanoven s přesností na jedno desetinné místo. Tímto koeficientem se vynásobí daň poplatníka za jednotlivé druhy pozemků, zdanitelných staveb nebo zdanitelných jednotek, popřípadě jejich souhrny, s výjimkou pozemků uvedených v § 5 odst. 1 (tohoto zákona).

Proč ministerstvo vnitra dělalo obcím potíže

Ministerstvo vnitra i v návrhu na zrušení OZV obce Řepov tvrdilo následující: „Ministerstvo vnitra připouští, že v důvodové zprávě k zákonu č. 609/2020 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti daní a některé další zákony (dále jen „zákon č. 609/2020 Sb.“), v návaznosti na rozšíření možnosti stanovovat místní koeficienty daně z nemovitých věcí pro „jednotlivé části obce“, byl uvedený pojem vykládán zcela volně, tedy tak, že za „jednotlivou část obce“ může obec v obecně závazné vyhlášce prohlásit libovolnou část svého území, včetně jednotlivých pozemků a objektů.

To vedlo obce k navyšování daně z nemovitých věcí prostřednictvím místního koeficientu adresným způsobem, tedy pro selektivně vybrané nemovité věci nebo jejich skupiny stejně, jak učinila obec Řepov Uvedený volný výklad pojmu „jednotlivá část obce“ se však dle přesvědčení Ministerstva vnitra příčí nejen významu, který byl tomuto pojmu přikládán v teorii i praxi historicky od počátku účinnosti zákona o dani z nemovitých věcí, kde byl a je užíván v případě koeficientů „polohové renty“ v § 6 a § 11, ale též výkladu jazykovému, formálně systematickému a objektivně teleologickému.

Rovněž jde o výklad, který není dle názoru Ministerstva vnitra ústavně konformní s čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy a čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť obcím de facto umožňuje rozhodovat formou obecně závazných vyhlášek o výši daně v konkrétních případech a u konkrétních osob, resp. adresným způsobem. O obecně závazné vyhlášky se tedy v těchto případech jedná pouze formálně, materiálně jde o individuální právní akty.

Pojem „jednotlivá část obce“ je dle přesvědčení Ministerstva vnitra jazykovým ekvivalentem pojmů osada, místní část, čtvrť apod. Je jím tudíž třeba rozumět část území obce, které je souvislého charakteru, a jež je současně obydlené občany této obce, kteří tvoří určité „územní společenství“. Dle názoru Ministerstva vnitra se jedná o ucelenější lokalitu, ve které se nachází více „nemovitých věcí“, mezi nimiž existuje věcná a místní (zejména historická, urbanistická a krajinná) souvislost a jež pojí určitá společná specifika odrážející podmínky dané části území obce a občanů, kteří na něm žijí. Jinými slovy řečeno, za „část obce“ lze označit tu občany obydlenou část jejího území, která by za jiných okolností mohla být samostatnou obcí, byť by co do počtu obyvatel byla obcí velmi malou.“

Co řekl Ústavní soud

Jak jsme již napsali, Ústavní soud se tentokrát obce zastal s těmito argumenty: „Možnost obcí zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti je rovněž naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci (čl. 8 Ústavy). Jsou to totiž právě místní samosprávy, které – oproti „celostátnímu“ normotvůrci – mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí skutečně odpovídala negativním externalitám, které jsou spojeny s nemovitostmi v konkrétním místě žití. Jinými slovy, možnost do jisté míry individualizovat výši daní z nemovitosti sleduje účel efektivně zohlednit nerovné zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích a městech…

V tomto kontextu by se naopak jevilo zjevně nespravedlivým, nerozumným a nenaplňujícím sledovaný účel, postupovala-li by obec právě tak, že by za účelem kompenzace negativních dopadů průmyslových provozů na obec vymezila část obce (podle navrhovatele by nadto muselo jít pouze o obydlenou část obce), jak požaduje navrhovatel, tedy zjednodušeně řečeno jako ucelenou souvislou ohraničenou oblast, která by zahrnovala všechny typy pozemků (mimo ty, které jsou § 12 vyloučeny).

Tím by totiž vyšší daňové zatížení mohla v konkrétním případě vztáhnout i na daňové subjekty, které se na negativních externalitách nijak nepodílejí, a naopak by se jí zde nepodařilo zahrnout ty podnikatelské provozy, které se nacházejí mimo vymezenou oblast… 2. Ústavní soud má proto za to, že individualizace provedená obcí, nadto předpokládaná zmocňující zákonnou úpravou, není výrazem libovůle ani nepřípustné diskriminace, ale naopak považuje důvody uváděné obcí za racionální a legitimní.“

Závěr

Ústavní soud tedy shrnul, že „ani v tomto směru nezjistil v jednání obce zneužití působnosti a provedená individualizace není výrazem libovůle ani nepřípustné diskriminace, neboť obec předestřela objektivní a racionální důvody k přijatému řešení a nutno dodat, že tyto důvody se ani ze strany navrhovatele nesetkaly s nepochopením a ani jinak nebyly samy o sobě zpochybňovány.“

Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/23 ze dne 18. 7. 2023.