Nejvyšší správní soud rozhodoval o tom, jak nahlížet na souhlas vydaný podle zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon.
Důležité jsou tyto jeho závěry: „Vodní zákon nestanoví, že by souhlas podle § 17 měl být vydáván ve formě rozhodnutí (na rozdíl od stěžovatelkou zmiňovaného § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který upravuje výjimky ze zákazů u památných stromů a zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů). Výslovně však neříká ani to, že by měl být souhlas závazným stanoviskem ve smyslu § 149 správního řádu. Jak přitom Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 5 As 40/2008-52, „závazným stanoviskem se rozhodnutí nestává tím, že je tak v zákoně výslovně označeno, ale svou povahou – tím, jaký má vliv na práva a povinnosti účastníků a na rozhodnutí, pro které je podkladem“.
Při posouzení, zda je určitý úkon závazným stanoviskem, je tak třeba vycházet z obsahového (tedy materiálního) kritéria. Závazná stanoviska jsou veškeré úkony splňující definiční znaky vymezené v § 149 správního řádu (závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část správního orgánu), o nichž zákon výslovně nestanoví, že se mají vydávat jako samostatná rozhodnutí v rámci správního řízení.
Aby byl určitý úkon závazným stanoviskem, musí zákon výslovně stanovit, že je má správní orgán vydat v určitém případě a k určitému účelu. Současně musí ze zákona vyplývat jeho závaznost pro jiný správní orgán při vydávání konečného rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2020 č. j. 3 As 437/2019-36). [16] Z uvedeného vyplývá, že charakter souhlasu – zda se jedná o rozhodnutí, či závazné stanovisko – je třeba posuzovat podle toho, zda se po jeho vydání předpokládá vydání navazujícího správního aktu, (rozhodnutí) do něhož by se mohl souhlas promítnout.“
Pokud je souhlas podkladem pro rozhodování, jde o stanovisko
NSS pokračuje: „Má-li být souhlas podkladem pro další rozhodování, jde o závazné stanovisko, neboť do právní sféry adresátů činnosti veřejné správy zasáhne právě až ono navazující rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. listopadu 2012 č. j. 4 As 52/2012-26, č. 2764/2013 Sb. NSS, ve věci Stupeň Přelouč II). Závazná stanoviska ještě nezakládají, nemění ani neruší práva či povinnosti jednotlivců, ani je závazně neurčují; jsou podkladem pro konečné rozhodnutí. Získání kladného závazného stanoviska je pouze jedním z mnoha zákonných požadavků, které musí jednotlivec splnit pro uskutečnění svého cíle. Závazná stanoviska se vydávají pro řízení s širším předmětem, než na který dopadají, a nejsou s to založit samostatně práva nebo povinnosti adresátů činnosti veřejné správy; ta založí právě až konečné rozhodnutí.
Závazná stanoviska proto nejsou rozhodnutími ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 s. ř. s. (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 23. srpna 2011 č. j. 2 As 75/2009-113, č. 2434/2011 Sb. NSS, ve věci Závazná stanoviska II)… Na základě uvedeného Nejvyšší správní soud přisvědčuje městskému soudu, že souhlas podle § 17 odst. 1 písm. e) vodního zákona vydaný v této věci je z materiálního hlediska závazným stanoviskem a nikoli rozhodnutím, neboť úkonem zakládajícím, měnícím, rušícím či závazně určujícím práva a povinnosti dotčených osob bude teprve na souhlas navazující územní rozhodnutí. Na tom nic nemění skutečnost, že vodoprávní úřad vydal souhlas, resp. žalovaný vydal nesouhlas ve formě rozhodnutí. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku Stupeň Přelouč II, „nesprávná forma nemůže ze správního aktu, který je po obsahové stránce závazným stanoviskem, učinit správní rozhodnutí.“
Podle rozsudku NSS ze dne 25. 5. 2023, čj. 6 As 201/2022 – 44, dostupné na www.nssoud.cz