Ve čtvrtek 17. 3. 2022 Evropský soud pro lidská práva zveřejnil rozsudek ve věci FU QUAN, s. r. o. proti České republice. Šlo o společnost, která dovážela do ČR zboží z Číny. Proti jejím společníkům bylo vedeno trestní stíhání a zároveň byl zajištěn majetek společnosti. Po zproštění společníků obžaloby, trvalo státním orgánům další rok a 4 měsíce, než byl zajištěný majetek společnosti navrácen. Společnost se pak u soudů neúspěšně domáhala odškodnění za jeho znehodnocení. Soudci ESLP dospěli k závěru, že došlo k porušení práva společnosti na ochranu majetku.

Stěžovatelkou byla obchodní společnost, která dovážela textilní zboží z Číny. Proti jejím společníkům (jeden byl současně také jednatelem) bylo v roce 2005 zahájeno trestní stíhání pro podezření, že řádně neodvádějí clo a DPH. Při prohlídce skladu policie zajistila zboží v hodnotě přes 62 milionů Kč. V únoru 2009 odvolací soud oba společníky zprostil obžaloby, ale zajištěné zboží bylo společnosti navráceno až v červenci 2010 a v roce 2010. Společnost požadovala odškodnění od státu, protože zboží jí bylo navráceno znehodnocené.

Soudy ale žalobu zamítly s tím, že pokud je jako příčina škody uplatněno rozhodnutí o trestním stíhání a vazbě fyzické osoby, pak podle zákona 82/98 Sb. může takový nárok uplatnit pouze tato fyzická osoba jako účastník řízení. Společnost, které škoda vznikla, účastníkem řízení nebyla.

Štrasburský soud odmítl námitky české vlády, že společnost měla nárok uplatnit jako nesprávný úřední postup, nikoli v návaznosti na nezákonné rozhodnutí. Žalobu totiž společnost podala bez toho, aby provedla právní posouzení nároku podle zákona č. 82/98 Sb, o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Bylo na českých soudech, aby věc posoudily po právní stránce.

Společnost požadovala náhradu škody ve výši přesahující 60 milionů Kč. ESLP jí nakonec přiznal 12 milionů Kč.

V dané věci ESLP uznal porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (ochrana vlastnictví). Z tohoto důvodu už nepovažoval za nutné se zvlášť zabývat argumentaci o porušení čl. 6 a čl. 13 (tedy práva na přístup k soudu). Fakticky ale ESLP dal najevo, že český systém odškodňování podle zákona č. 82/98 Sb. má trhliny, které nejsou v souladu s Úmluvou.

Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/98 Sb. mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Soudy přitom toto ustanovení ve věci společnosti vyložily zužujícím způsobem v návaznosti na již starší rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 1956/2004, 30 Cdo 2767/2013, 30 Cdo 4086/2015).

V brzké době budeme mít možnost vidět, jak české soudy dané ustanovení vyloží ve vztahu ke zrušeným protiepidemiologickým opatřením, kterými byla řadě fyzických i právnických osob způsobena újma. Opatření obecné povahy podle zákona o ochraně veřejného zdraví i podle pandemického zákona se ale vydávají bez řízení, tedy neexistují žádní účastníci. Budou české soudy schopny dané ustanovení vyložit tak, aby zajistily jednotlivcům soudní ochranu, nebo se tito budou muset domáhat ochrany také až ve Štrasburku?

Rozsudek je v anglickém jazyce dostupný zde.