Když Greta Thunberg přednesla svůj projev ke světovým lídrům, sklidila potlesk i posměch. Jak jinak. Mnoho lidí s ní souhlasí a mnohé irituje. Její otázka „How dare you?“ ale byla víc než přiléhavá. Kolik Češek a Čechů se dnes ptá naší neuvěřitelné vlády: „Jak se opovažujete?“ Ti jadrnější z nás k tomu přidají ještě jiné slovo, to ale nebudeme zmiňovat, abychom zbytečně nesnižovali vážnost advokátního stavu, což by mohlo naštvat Ústavní soud a třeba i Advokátní komoru a vyprovokovat slabší jedince k psaní udání. Budeme raději laskaví, stresu už má každý z nás dost i bez hanlivých výrazů.
Náš stát se opovážil a bezohledně ničí naši zemi a naši budoucnost, rozhodli jsme se podat na vládu hromadnou ústavní stížnost. Budeme rádi, když se připojíte. Do budoucna musí být jasné, jestli má stát vůči občanům nějaké povinnosti nebo je může jen drtit a ničit. Zeptejte se svých dětí, jestli nechtějí ony samy bránit svoji budoucnost u Ústavního soudu. Jestli se také nechtějí zeptat: „Jak se opovažuješ, státe?“ Můžou k žalobě připojit vlastní názor na to, jestli stát může jednat bez ohledu na jejich zájmy.
Od počátku upozorňujeme na to, že se stát dopustil hrubých pochybení. Pokud budou občané milostiví, mohou počáteční přehmaty prvních dní státu ještě odpustit, ačkoli ani pro to není racionální důvod. Stát má Pandemický plán, měl mít hmotné rezervy, situace okolo koronaviru nebyla světu neznámá. Nicméně – budeme shovívaví a přimhouříme obě oči.
Nad tím, co se ale dělo v březnových, dubnových a co se asi bude dít i v květnových a, pán bůh nás ochraňuj, možná i zbývajících týdnech roku 2020, už nikdo mávnout rukou nemůže. Stát se chová jako nezvedený fracek. Neobtěžoval se udělat si jedinou analýzu, ačkoli právě v situacích jako je tato, musí přesně uvážit, jaké jsou negativní a pozitivní dopady přijatých opatření zejména s ohledem na budoucnost. Stát musí říct, na základě jakých dat se opovažuje mimořádně silně zasáhnout do budoucnosti dětí. Nemůže se tvářit, že v této chvíli lidumilně zachraňuje určité malé procento občanů (kterým ve skutečnosti ochranu ani neposkytuje) a že jde o hlavní a jediný cíl. Nemůže se tvářit, že neexistuje budoucnost milionů lidí. Nemůže říct, že ho nezajímá, jak bude fungovat zdravotnictví a jak sociální systém (které právě ti nejslabší nejvíce potřebují). Nemůže dětem bez adekvátní náhrady sebrat právo na vzdělání. Nemůže lidem vzít důvěru v budoucnost, aby samoživitelky a vlastně i jiní občané nevěděli, jak se vůbec uživí. Stát zkrátka nemůže postavit na piedestal eradikaci viru, totální boj s neviditelným nepřítelem, a umrtvit společnost.
I za těžkých situací je povinností států myslet hlavně na budoucnost. Postarat se o současnost tak, jak je to nejlépe možné, ale nezničit život těm, kdo budou muset v budoucnosti žít.
Jestliže stát převzal veškerou moc nad svými občany a dává jim jen málo prostoru pro to, aby se skutečně mohli starat sami o sebe, musí občanům garantovat, že bude plnit svoje pozitivní závazky. Tato povinnost státu nemizí s výskytem nějakého viru nebo jiného důvodu, pro který si stát sám pro sebe ospravedlní, že se nemusí o občany starat. V právní teorii se hovoří o tzv. pozitivních závazcích státu. O nich jsme již psali před několika týdny.
Jestliže se už objevují zprávy o tom, že samoživitelky nemají z čeho živit svoje děti a platit nájem, jestliže se objevují zprávy, že každý druhý člověk na zeměkouli bude nezaměstnaný v důsledku krize, kterou státy vyvolaly, aniž by si řádně posoudily dopady, jestliže se lidé bojí chodit k lékařům a reálně hrozí obrovský úpadek zdravotní péče, je namístě, aby se občané svého státu zeptali: „Jak se opovažuješ?“ A stát musí na tyto otázky být schopen odpovědět a musí mít plán, jak zajistí, aby se občanům v budoucnu žilo nejlépe, jak to jde. Prvním krokem, který stát musí udělat, je přestat být zbabělý. Ano, smrt existuje a lidé umírají. Musíme ale najít rozumný mezník, kdy léčba nemoci už bude neskonale horší než nemoc sama. Ten okamžik jsme už dávno překonali a řítíme se jen do mnohem hroší situace, než je samotný Covid – 19. Řítíme se do bídy a do budoucnosti, která nebude pro nikoho hezká. Obětovali jsme miliony občanů. Obětovali jsme naše děti. To ale není životaschopné. Musíme přestat být zbabělí a říct si, že nemoci tu s námi budou pořád. Pořád tu s námi bude smrt, jakkoli je to děsivé. Nikdy ji neošálíme. Lidí je skoro 8 miliard, a to znamená, že musíme udělat spoustu kroků k tomu, abychom dokázali na planetě nějak rozumně přežít. Starým způsobem to už vážně nepůjde.
Dalším krokem, který stát musí už konečně udělat, je nechat zpracovat pořádné analýzy a plány, které sepíší skuteční odborníci v různorodé skupině, a ne ministři a jejich experti, kteří mají názory, jež vládě pouze a jenom konvenují. Následujícím krokem je tyto plány dodržet a nejednat podle komentářů na Facebooku.
Státe, jak se opovažuješ?
- Jak se opovažuješ vzít lidem svobodu pohybu?
- Jak se opovažuješ nezajistit zdravotní péči?
- Jak se opovažuješ vzít dětem právo na vzdělání?
- Jak se opovažuješ uvrhnout lidi do chudoby?
- Jak se opovažuješ zničit podnikatele?
- Jak se opovažuješ ohrozit nejslabší tím, že ničíš sociální systém?
- Jak se opovažuješ nestarat se o naše zdraví a životní prostředí?
Na tyto otázky by se měli ptát dospělí a měla by se ptát mládež a děti. Jde o jejich budoucnost. Proto píšeme hromadnou ústavní stížnost. Připojit by se k ní měli nejenom ti, kterým už bylo 18, ale podat by ji měly také děti. Protože ony tady budou muset žít. Ústavní stížnost budeme psát během příštího týdne. Budeme vás informovat.
aktualizace:
Plná moc je k dispozici zde. Je nutno ji zaslat na adresu běžnou poštou, nestačí zaslání e-mailem. Plné moci můžete určitě posílat do 22. 5. (datum podání na poštu). Podpis nemusí být ověřený a dopis nemusí být poslán doporučeně.
Podpisem plné moci klient souhlasí s podmínkami služby:
Také bychom uvítali, když nám spolu s plnou mocí pošlete popis toho, co se Vám v důsledku opatření vlády a ministerstev stalo, jak ty zásahy sami za sebe pociťujete. Stačí vlastními slovy. Můžou to sepsat (nebo nakreslit) a podepsat i děti. Toto by mělo pomoci před Ústavním soudem prokázat, jak se opatření exekutivy lidí dotýkají.