Ústavní soud se v nálezu ze dne 5. listopadu 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19, věnoval otázce, které případy zásahů do osobnostních práv lze stíhat jako trestný čin pomluvy. Dospěl přitom k závěru, že jako trestný čin pomluvy lze stíhat jen případy nejzávažnějších zásahů do osobnostních práv, které nelze účinně napravit prostředky soukromého práva.
(Klikněte na obrázek pro zobrazení v plné velikosti).
Podle zásady subsidiarity trestní represe lze trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe je obecnou trestní zásadou, kterou orgány činné v trestním řízení, a v poslední instanci soudy, musí mít na paměti v každém trestním řízení. Především u méně závažných trestných činů je třeba zvlášť pečlivě zvažovat, zda není namístě uplatnění této zásady, tedy zda je skutečně nezbytné postihovat dané protiprávní jednání jako trestné. To platí tím více v případech, kdy je v trestním řízení stíháno jednání, které má soukromoprávní základ, a kdy se nabízí uplatnění odpovědnosti a ochrana proti tomuto jednání prostředky soukromého práva. V takových případech musí soudy odpovídajícím způsobem odůvodnit, proč ony prostředky soukromého práva nejsou v konkrétním případě dostatečné a efektivní. Pokud takové důvody nejsou dány, není uplatňování trestní odpovědnosti přípustné, ale rozporné s čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Soukromoprávní povahu mají i zásahy do práva na ochranu osobnosti, k obraně proti nim a jejich nápravě slouží především prostředky civilního práva. Trestní stíhání pro pomluvu tak může přicházet v úvahu jen ve výjimečných případech těch nejzávažnějších jednání a zásahů do osobnostních práv (cti a dobré pověsti jednotlivce), které nelze dostatečně napravit prostředky soukromého práva, tj. zejména prostřednictvím přiměřeného zadostiučinění (vedle zadržovacího a odstraňovacího nároku) a které zřetelně přesahují míru obvyklých lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě, jež nemají být sankcionovány trestním právem. Sdělování objektivně nepravdivých a poškozujících informací o jiné osobě tedy zásadně nepodléhá právní ochraně, ale trestním právem na něj lze reagovat jen výjimečně. O nedostatečnosti prostředků soukromého práva lze uvažovat zejména v případě zásahů do nejintimnější osobní sféry jednotlivce či obdobně silně zraňujících zásahů, na rozdíl od zásahů v podnikatelském prostředí.
Nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2019, sp. zn. II. ÚS 474/19, je dostupný zde.