Ústavní soud ČR se dnes ve svých dvou nálezech (I. ÚS 2551/13 a I. ÚS 4227/12) vyjádřil k případům týkajícím se náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím a nesprávným úředním postupem.
V obou případech soud zrušil rozhodnutí obecných soudů s poukazem na to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces z důvodu, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi individuálními okolnostmi daných případů, a to nejen těmi, které jsou obsaženy v demonstrativním výčtu ustanovení § 31a odst. 3 písm. a) – e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci“).
Odškodnění za neoprávněné a nepřiměřeně dlouho trvající trestní stíhání (I. ÚS 2551/13)
Ústavní soud ČR rozhodoval pod sp. zn. I. ÚS 2551/13 o věci, ve které se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou jejím neoprávněným a nepřiměřeně dlouho trvajícím trestním stíháním (Stěžovatelka byla dne 3. 6. 1999 zadržena Policií ČR a bylo jí sděleno obvinění z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a trestného činu poškozování cizích práv za činy, jichž se měla dopustit v postavení starostky obce. Ze zadržení byla propuštěna až dne 5. 6. 1999. V řízení pak rozhodoval třikrát soud prvního stupně a třikrát soud odvolací, přičemž mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení byly často značné prodlevy.
Stěžovatelka byla dne 25. 2. 2010 pravomocně viny zcela zproštěna, zčásti proto, že soud zjistil, že se nejednalo o trestný čin a zčásti proto, že se obžalobou popsané jednání vůbec nestalo). Stěžovatelka žádala Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti o zadostiučinění ve výši 5.000.000,- Kč. Ministerstvo jí poskytlo částku 109.000,- Kč, zbytek pak stěžovatelka uplatnila žalobou. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že přiznaná částka je adekvátní způsobené újmě i s ohledem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2001, sp. zn. Cpjn 206/2010, který sjednotil judikaturu v otázce odškodňování podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí změnil tak, že uložil žalované zaplatit stěžovatelce další částku ve výši 203.000,- Kč, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně nezohlednil všechny výjimečné okolnosti případu a navýšil proto celkovou sumu, přiznanou stěžovatelce o uvedenou částku. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky proti uvedeným rozsudkům soudů obou stupňů odmítl.
Ústavní soud ČR rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu, rozsudkem Městského soudu v Praze a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu Ústavní soud ČR zrušil výše uvedená rozhodnutí.
Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy při úvaze o výši náhrady za jednoznačně vzniklou a konstatovanou nemajetkovou újmu stěžovatelky pochybily tím, že nevzaly v úvahu všechna konkréta daného případu a jeho individuální okolnosti, a to nejen ty, které jsou obsaženy v demonstrativním výčtu ustanovení § 31a odst. 3 písm. a) – e) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Ústavní soud jednoznačně konstatoval, že ačkoliv je výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu ČR „…důležitým vodítkem pro výpočet přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nezbavuje obecné soudy nižších stupňů povinnosti individuálně posuzovat každý případ a v závislosti na něm stanovit odpovídající zadostiučinění, a to eventuálně i výrazně mimo rozpětí, které obecně stanovil Nejvyšší soud.“
Ústavní soud rovněž dovodil, že „…nelze srovnávat nemajetkovou újmu, spočívající např. v pocitech úzkosti, nejistoty, ve ztížení společenského postavení či v poškození dobrého jména, způsobenou vedením trestního řízení proti člověku dosud netrestanému a zastávajícímu významnou společenskou veřejnou funkci, s řízením vedeným proti osobě již v minulosti vícekrát trestané, která se navíc i v době předmětného trestního stíhání nacházela ve výkonu trestu.“
Ústavní soud však v závěru upozornil, že je dalek toho, aby v daném případě sám přesně určoval finanční částku, která stěžovatelce po právu náleží. Rovněž upozornil, že netvrdí, že suma odpovídající požadavku stěžovatelky na zadostiučinění činí 5.000.000,- Kč, avšak nelze dle něj vzhledem ke všem okolnostem věci, které vyšly najevo, považovat za přiměřenou dosud přiznanou částku ve výši 312.000,- Kč.
Odškodnění za průtahy v řízení (I. ÚS 4227/12)
Ústavní soud ČR rozhodoval pod sp. zn. I. ÚS 4227/12 o věci, ve které se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domníval, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Stěžovatel nesouhlasil s vyčíslením jemu vzniklé škody a nemateriální újmy ze strany obecných soudů. V řízení před obecnými soudy stěžovatel brojil proti nepřiměřeně dlouhému soudnímu řízení ve věci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v němž stěžovatel vystupoval jako žalovaný. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy požadoval náhradu škody a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu celkem ve výši 8.436.017,40 Kč. Žalobě bylo vyhověno jen částečně, a to co do částky 182.375 Kč.
Ústavní soud rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu, rozsudkem Městského soudu v Praze a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a z tohoto důvodu soud přistoupil ke zrušení těchto rozhodnutí.
Napadená rozhodnutí v částech posuzujících stěžovatelův nárok na přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu totiž nedostála požadavkům spravedlnosti vylučujícím mechanickou aplikaci práva. „Obecné soudy se totiž opomněly zabývat všemi relevantními skutečnosti a okolnostmi vzniku stěžovatelem namítané nemajetkové újmy a tyto skutečnostmi a okolnosti řádně zohlednit při stanovování výše přiměřeného zadostiučinění. Obecné soudy fakticky výši přiznaného zadostiučinění určily dle posouzení jen těch konkrétních kritérií, která jsou explicitně vyjmenovaná v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tj. celkové délky řízení, složitosti řízení, jednání stěžovatele, postupu soudů během řízení a významu předmětu řízení pro stěžovatele. Uvedený výčet kritérií je ovšem v daném ustanovení formulován demonstrativně, nikoliv taxativně…“
Obecné soudy totiž vůbec nezohlednily další zásadní okolnosti, k nimž je třeba ve stěžovatelově případě přihlédnout, a to zejména okolnost mimořádného období, kdy probíhalo nepřiměřeně dlouhé řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, v němž stěžovatel vystupoval jako žalovaný – probíhalo zejména i po celá 90. léta, „…kdy docházelo k převratným společenským i hospodářským a právním změnám, mimo jiné též k neustálým podstatným změnám cenových předpisů, jakož i cen samotných věcí nemovitých i movitých.
Tento výjimečný společensko-hospodářsko-právní kontext doby tak bez jakýchkoli pochybností vyvolával ještě větší nejistotu účastníků nepřiměřeně dlouhého řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, do nějž náležely i nemovitosti a hodnotné movité věci, v porovnání s takovým řízením probíhajícím v období nikoliv těsně navazujícím na politický převrat, na přechod z komunistického režimu k demokratickému, na přechod od centrálně plánovaného hospodářského systému k tomu tržnímu.
Jinak řečeno, na vzniku nemajetkové újmy stěžovateli se významným způsobem podílela též doba, v níž ono původní řízení probíhalo, respektive události té doby. Tyto výjimečné události, provázející budování demokratického a tržního systému, znásobovaly nejistotu způsobenou stěžovateli nepřiměřeně dlouhým řízením – pro stěžovatele totiž v dané době bylo ještě těžší předvídat výsledek řízení, a to jak ohledně výše vypořádávaného majetku (jmění), tak například ohledně výše nákladů řízení.“
Uvidíme, jak se obecné soudy s argumentací Ústavního soudu vypořádají.
Andrej Lobotka