Obvodní soud pro Prahu 2 vydal první rozsudek, kde přiznal odškodnění za mimořádná opatření vydávaná v rámci boje proti onemocnění Covid-19. Jedno z takových opatření hned v březnu 2020 zakazovalo přítomnost otců u porodu. Soud dospěl k závěru, že se jednalo o nezákonný zásah do soukromého a rodinného života. Oběma rodičům přiznal peněžitou satisfakci ve výši 20 tisíc Kč a dítěti ve výši 10 tisíc Kč.

O co ve věci šlo?

Každý ze tří žalobců (matka, otec a dítě) se podanou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, která jim vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 3. 2020, č. j. MZDR 13620/2020-1/MIN/KAN (dále jen „mimořádné opatření“. Matka měla termín porodu dne 28. 3. 2020 a přála si u něj přítomnost otce. Mimořádným opatřením však byla plošně zakázána přítomnost otců u porodu a tím bylo zasaženo do jejich základního práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na rodičovskou péči a jejich práva na nepřetržitý kontakt během porodu a po porodu a také do práva na zdraví.

Žalobci uvedli, že považují kontakt při porodu za zásadní představující podporu rodičky a její psychické pohody a z tohoto důvodu podali k Městskému soudu v Praze návrh na zrušení mimořádného opatření i návrh na nařízení předběžného opatření. V době podání žaloby probíhalo řízení o jimi podané kasační stížnosti.

Dne 1. 4. 2020 žalobkyně porodila bez přítomnosti žalobce (otce). K aktivní legitimaci žalobci uvedli, že využili všech procesních prostředků na ochranu jejich práv a pokud je jim dána aktivní legitimace pro podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy, lze analogicky dovodit jejich aktivní legitimace k odškodnění za nemajetkovou újmu, kterou dané opatření obecné povahy způsobilo. Žalobci uplatnili své nároky před podáním žaloby u žalovaného. Při jednání nalézacího soudu žalobci uvedli, že kasační stížnost proti rozhodnutí o odmítnutí jejich správní žaloby byla rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 293/2020 zamítnuta.

Rodičů se zastal až Ústavní soud

Žaloba na odškodnění byla nejprve soudy zamítnuta. Na základě žalobci podané ústavní stížnosti Ústavní soud České republiky posléze nálezem ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22, zamítavá rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu zrušil, když shledal, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 69 Co 17/2022-165, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 5. 2022, č. j. 43 C 44/2021-140, bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud poukázal na skutečnost, že oba soudy odůvodnily odmítnutí nároku žalobců tím, že předmětné mimořádné opatření není rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž současně zdůraznily nedostatek aktivní legitimace související s tím, že žalobci nebyli účastníky řízení, v němž bylo toto opatření vydáno. Oba tyto závěry je dle Ústavního soudu nutné odmítnout jako projev nepřípustného formalismu, který ve svém důsledku popírá ústavně garantované základní právo jednotlivce domáhat se náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Ústavní soud přitom zohlednil, že žalobci postupovali od počátku aktivně a využili všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, které po nich lze rozumně a spravedlivě požadovat. Domáhali se řádně a včas zrušení předmětného mimořádného opatření ve správním soudnictví, přičemž jim nelze dle Ústavního soudu klást k tíži, že tohoto výsledku nebylo dosaženo.

Tato procesní iniciativa dle Ústavního soudu jednoznačně prokazuje, že žalobcům dle zákona č. 82/1998 Sb. aktivní legitimace svědčí, neboť využili v zákonem stanovené lhůtě všech dostupných procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní soud dále uvedl, že nemohly-li soudy v posuzovaném případě vycházet z výroku rozhodnutí správního soudu, měly v nastalé situaci posoudit otázku (ne)zákonnosti předmětného mimořádného opatření samy coby předběžnou otázku podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud v uvedené souvislosti upozornil na to, že v rámci posuzování obsahu opatření obecné povahy, a tedy i předmětného mimořádného opatření, je nutno důsledně zohlednit materiální kritérium v podobě testu proporcionality.

V obnoveném řízení soud provedl test proporcionality a dospěl k závěru, že zásah do práva na soukromý a rodinný život nebyl posuzovaným mimořádným opatřením učiněn v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě k zamýšlenému cíli a nediskriminačním způsobem, v důsledku čehož je nezbytné označit mimořádné opatření, na základě kterého se žalobci domáhají svých nároků, za neústavní, tedy nezákonné.

Soud k tomu uvedl: „Při vydání mimořádného opatření nebylo zároveň náležitě přihlédnuto k tomu, že otcové dětí jsou rovněž zákonnými zástupci, v důsledku čehož jsou oprávněni spolurozhodovat o otázkách spojených s vývojem dítěte. Zákazem přítomnosti otců u porodu bylo tudíž zcela zásadním způsobem omezeno i toto oprávnění. Vzhledem k tomu, že mimořádným opatřením z 27. 3. 2020 byly stanoveny výjimky pro některé rodičky, nelze dle názoru soudu prvního stupně ani uzavřít, že k zásahu do práva na soukromý a rodinný život došlo nediskriminačním způsobem, byť soud nechce rozhodně v žádném případě zlehčovat zejména zdravotní znevýhodnění, jakož i psychické útrapy mimořádným opatřením zvýhodněných rodiček. Cizinky, které potřebovaly tlumočení, však byly nepochybně posuzovaným mimořádným opatřením zvýhodněny, kdy jejich partneři, kteří byli schopni tlumočit u porodu, být přítomni u porodu mohli.“

Podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 43 C 44/2021 – 342 ze dne 12. 4. 2024. Rozsudek je podle informací Ligy lidských práv pravomocný.

O rozhodnutí Nejvyššího soudu, které „vrátilo do hry“ možnost odškodnění za nezákonná proticovidová opatření, jsme psali zde.