Ústavní soud odmítl poskytnout ochranu dítěti, kterému nižší soudy odepřely přístup ke spravedlnosti jen proto, že nepochází z bohaté rodiny. Po všech potížích a mezinárodní ostudě, které České republice přinesla diskriminace romských dětí v přístupu ke vzdělávání, se zřejmě dostáváme na „vyšší level“. Teď už by se podle Ústavního soudu D. H. a další nemohli dosáhnout ani toho, aby jejich žalobu soudy projednaly, a to dokonce ani v situaci, kdy by si zajistil pro bono právní zastoupení. Na okraj dodávám, že soudcem zpravodajem byl nový Pavlův soudce, bývalý advokát Milan Humlák.

Diskriminační žaloba za omezení základních škol krizovým opatřením vlády

Matka nezletilého podala u soudu (mimo jiné) návrh na schválení právního jednání, a to uzavření smlouvy o poskytování právních služeb a podání žaloby podle § 10 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „antidiskriminační zákon“) proti České republice – Ministerstvu vnitra k Obvodnímu soudu pro Prahu 7.

Důvodem pro podání žaloby bylo tvrzené bezdůvodné upírání práva nezletilého stěžovatele na základní vzdělání, a to kvůli omezení provozu základních škol v důsledku krizového opatření přijatého usnesením vlády České republiky ze dne 12. 10. 2020 č. 1022 a rovněž v návaznosti na povinné používání roušek a desinfekcí při výuce, což nezletilý odmítal, resp. měl se tím zhoršovat jeho zdravotní stav.

Soudy jednání matky za nezletilého neschválily

Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh na schválení právního jednání – podání diskriminační žaloby a návrhy na schválení právního jednání – plné moci udělené advokátovi. Jediným důvodem v podstatě bylo, že kdyby nezletilý s ČR prohrál, musel by hradit soudní náklady (přičemž od poplatků by patrně byl osvobozen), což by ho vzhledem k tomu, že jeho rodiče nejsou bohatí, mohlo uvrhnout do finančních potíží. Matka přitom prohlásila, že náklady za nezletilého samozřejmě uhradí.

Soudy ještě řekly, že by stejně neměl nezletilý moc velkou šanci na úspěch, takže nevadí, že se o jeho žalobě ani rozhodovat nebude. I kdyby vyhrál, k ničemu by mu to podle názoru soudů nebylo. Nakonec ještě v rozporu s názorem nezletilého (bylo mu v době rozhodování 16) i OSPODu, který proti podání žaloby ničeho nenamítal a rozhodně ji nehodnotil jako rozpornou se zájmy dítěte.

Ústavní soud se nezletilého nezastal

Z Ústavního soudu vylezlo: „Ústavní soud v návaznosti na uvedené konstatuje, že obecné soudy postupovaly správně, když nezletilého stěžovatele v průběhu řízení vyslechly a daly mu prostor k tomu, aby vyjádřil svůj vlastní názor na danou věc. Následně při rozhodování soudy neopomenuly jeho výpověď zohlednit, jakkoliv jeho přání nakonec nevyhověly. Není tedy pravdou, že by obsah jeho výpovědi nijak nezohledňovaly, jen vzaly v potaz všechny možné negativní důsledky spojené s podáním žaloby a samotné přání nezletilého bylo v tomto konkrétním případě jedním z mnoha kritérií (vodítek), kterými se obecné soudy musely řídit.

Jejich závěry jsou bezpochyby rovněž logické, když jediným důvodem, proč stěžovatel po tak dlouhou dobu nemohl osobně docházet do školy, byl jeho (resp. též jeho matky) odmítavý postoj k zakrývání dýchacích cest. Uvedené však nijak nesouvisí s omezeními plynoucími z vládního nařízení omezujícího osobní účast na výuce jen po určitou krátkou dobu (povinné nošení ochrany dýchacích cest upravovaly jiná vládní nařízení).“

Opomenu to, že soudci z Joštovy nechápou shodu podnětu s přísudkem (jako by taky nechodili do školy), tvrdí, že roušky řešila vláda (bylo to ministerstvo zdravotnictví) a že tak činila skrze „vládní nařízení“, když přitom o žádná nařízení nikdy nešlo – vždyť sám Ústavní soud řekl, že krizová opatření byla jakýmsi zvláštním právní předpisem sui generis.

Nemajetné děti se k soudu nedostanou?

Zaměřím se na to, že soudcům přišlo v pořádku, že se dítě, jehož rodiče nejsou dost bohatí, nemůže domoci přístupu k soudu (jinak se to nedá vyložit – pokud by soudci dospěli k závěru, že rodiče mají peněz docela dost, dítě by totiž žalovat mohlo).

Z usnesení ÚS plyne: „S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl soud prvního stupně k závěru, že rizika spojená se schválením právního jednání v požadovaném rozsahu převažují nad zájmy nezletilého. V tomto směru upozornil zejména na možné náklady spojené s placením soudního poplatku či nákladů řízení. Na uvedeném nic podle soudu nemění ani skutečnost, že odměna advokáta je sjednána jako tzv. odměna za výsledek, kdy v případě neúspěchu žaloby by nepožadoval po nezletilém žádnou odměnu.

Odvolací soud poté odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně dále rozvedl a dodal, že soudní řízení o žalobě může trvat velmi dlouho (může být vedeno u všech soudních instancí), s čímž je spojen i možný růst samotných nákladů (mezi nimi například i svědečné či znalečné). Jakkoliv se matka nezletilého zavázala všechny náklady spojené s řízením uhradit, nelze její prohlášení podle soudu nadřazovat nad zájmy nezletilého na jeho bezdlužnost…

Je povinností obecných soudů zabývat se možnými negativními majetkovými důsledky pro nezletilého v případě, kdy by bylo soudem schváleno právní jednání spočívající v podání předmětné žaloby. Soudy řádně zhodnotily možné negativní ekonomické dopady související s podáním žaloby a finanční situaci stěžovatele, potažmo jeho matky. Postupovaly tak zcela v souladu požadavky, které jsou na ně kladeny právními předpisy či ustálenou soudní praxí.“

Tvrzení nižších soudů, že by v tomto konkrétním sporu byly pořizovány nákladné znalecké posudky, které by nezletilého uvrhly do chudoby, je na hranici absurdnosti, ale Ústavnímu soudu to patrně nevadilo, vůbec se jím nezabýval.

Co to znamená nejen pro romské děti?

Uvedené závěry jsou skutečně tvrdé. Je totiž pravděpodobné, že za žádné dítě z kauzy D. H. (a nejen z ní) nebyli rodiče schopni platit náklady na soudní spor. To by znamenalo, že (ve světle nové judikatury Ústavního soudu) by soudci mohli znemožnit, aby se diskriminační žaloby romských dětí vůbec věcně projednaly, protože přece hrozilo, že spory budou složité, budou trvat řadu let, budou v nich vystupovat svědci, dojde na znalecké posudky apod.

Do budoucna přístup Ústavního soudu nelze vykládat než tak, že se děti z méně bohatých rodin k soudu nedostanou, neboť každý diskriminační spor je s to uvrhnout dítě, o jehož práva jde, do dluhu. Soud by pak v takovém případě neměl právní jednání (podání žaloby) schválit právě s odkazem na riziko zadlužení nezletilého. I kdyby se rodiče diskriminovaných dětí zaklínali třeba samotným Luciferem, že jistojistě vzniklé náklady uhradí, tak by na to soudy nikdy neměly brát zřetel, protože zájem dítěte zůstat bezdlužným je evidentně jeho zájmu na přístupu k soudu nadřazen.

Pro Českou republiku nejnovější diskriminační rozhodnutí Ústavního soudu znamená jen další ostudu a možnou dohru u ESLP. Nezletilý, o jehož právo na vzdělání šlo, ale bude v okamžiku rozhodnutí už na vysoké a výhra mu skutečně už příliš nepomůže. Až tak efektivní může být ochrana lidských práv…

 

Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3185/23