V rozhodnutích, která se týkají územních plánů v případech, kdy byl dotčený vlastník v procesu územního plánování pasivní, soudy obvykle říkají, že výjimku z principu, že se neřeší přiměřenost řešení zvoleného v územním plánu, jsou situace, kdy jsou jednak dány objektivní okolnosti, pro které vlastník nemohl  uplatnit včas námitky, a jednak situace, „kdy zásah do vlastnického práva musel být pořizovateli již v době přípravy územního plánu zcela zjevný a jedná se o zásah dosahující značné intenzity, blížící se vyvlastnění dotčených nemovitostí.“ Co přesně to znamená, nebylo dosud vyjasněno. Nyní NSS nabídl alespoň krátké vodítko.

Zásah blížící se vyvlastnění v judikatuře NSS

NSS konkrétně řekl: „Takto závažnou situaci dovodil Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012-31 (územní plán Dobříše). Soud shledal, že (územním plánem) vytvořený průchod přes pozemky účastníků vedl k závažnému zásahu blížícímu se vyvlastnění, a proto bylo nutno přistoupit k ochraně jejich práv i přes jejich pasivitu. O takovou situaci se však v případě pozemku p. č. 101/10 nejedná. Předmětná změna spočívala v omezení zastavitelnosti pozemku, přičemž i po změně zůstala část pozemku zastavitelná. Zařazení pozemku stěžovatele do nezastavitelného území, tedy změna zastavitelnosti území, přitom představuje „pouhou“ změnu funkčního využití pozemku…

Nejvyšší správní soud v této souvislosti upozorňuje, že „stanovit funkční využití území … je činností, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat. Soudu rozhodně nepřísluší přezkoumávat, zda bylo pro určitý pozemek či území vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití… Zásah srovnatelný s vyvlastněním nelze dovozovat ani při značném omezení zastavitelnosti. K tomu odkazuje soud např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 183/2016-35, podle něhož omezení zastavitelnosti (jednalo se o požadavek na využití min. 30 % řešeného území pro veřejné prostory) nelze považovat za zásah připodobnitelný vyvlastnění.

Bylo na účastníkovi řízení, aby se proti takové změně bránil v procesu územního plánování (a nikoliv až v řízení před správními soudy)… Vyvlastnění nelze dovozovat ani z (nepodloženého) tvrzení stěžovatele, že odpůrkyně projevila zájem o odkup pozemků v jeho vlastnictví. Pouhý zájem o odkup (a to i ze strany obce) nelze ztotožňovat s vyvlastněním. Z procesní opatrnosti soud dodává, že snahu odpůrkyně o faktické vyvlastnění nelze dovodit ani z obsahu spisu.“

V případě pasivity vlastníka nelze proporcionalitu regulace zkoumat

NSS proto uzavřel: „Za situace, kdy se nejednalo o vyvlastnění, pak nelze použít judikaturu, pro kterou by bylo lze prolomit výše uvedená obecná pravidla, která se použijí při nečinnosti dotčených osob. Jak již bylo výše uvedeno, proporcionalita přijatého řešení (pátý krok algoritmu) nemůže být předmětem soudního přezkumu, nemohl-li ji pro nedůvodnou pasivitu navrhovatele (což je i daný případ) posoudit odpůrce v průběhu pořizování daného opatření obecné povahy.

Pokud účastník mohl při přiměřené péči o svá práva podat věcné námitky či připomínky proti připravovanému řešení a bez objektivních důvodů tak neučinil, nemůže Nejvyšší správní soud bez závažných důvodů porušit právní jistotu dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územního plánu a nyní tento územní plán respektují. Takovýto postup by byl rozporný s ústavní zásadou dělby moci, s právem na samosprávu i s ochranou právní jistoty dalších účastníků, kteří svá práva aktivně prosazovali již v průběhu přípravy územně plánovací dokumentace. Jinými slovy, nelze po soudu požadovat, aby odborně hodnotil, zda je opatření obecné povahy ve formě územního plánu, jakožto vysoce odborného a komplexního dokumentu, ve vztahu ke stěžovatelům přiměřené, či nikoliv, pokud tuto úvahu neměl možnost posoudit orgán veřejné správy, který územní plán nechává zpracovat specializovanými a kvalifikovanými subjekty v oboru a s ohledem na závazná stanoviska dalších dotčených subjektů, resp. orgán, který ho schvaluje.“

Závěr

A na úplný konec NSS zdůraznil: „Nad rámec uvedeného lze dodat, že ze spisu vyplývá, že důvodem změny byla snaha oddělit stávající východní zóny smíšené výroby od hlavních ploch obytné zástavby zelení (což odpovídalo i stávajícímu využití), jakož i to, že ke změně nedošlo z hlediska celého pozemku (ale pouze jeho části). Ze spisu nadto vyplývá, že původní funkční využití pozemku p. č. 101/10 stěžovatel nevyužil po dobu 20 let, přičemž disponuje pravomocným stavebním povolením, které nemůže být novým územním plánem dotčeno; stěžovateli tak nic nebrání v tom, aby realizoval svůj původní záměr, pro který mu bylo vydáno i stavební povolení.

Nový územní plán má účinky pouze pro futuro a nemá vliv na již vydané pravomocné územní či stavební povolení. Nový územní plán se tak nemůže dotknout práv stěžovatele v tom směru, že by v jeho důsledku byla zmařena realizace stavebního záměru, na který již bylo vydáno stavební povolení. Jiný postup stavebního úřadu by představoval nepřípustný zásah do práv účastníků stavebního řízení nabytých v dobré víře a narušení principu právní jistoty.“

Podle rozsudku NSS ze dne 27. 9. 2023, čj. 7 As 18/2023 – 31, dostupný na www.nssoud.cz

Více našich článků k problematice územního plánování najdete zde.