Nestává se tak často, aby Nejvyšší správní soud rozhodoval o územních plánech v rámci tzv. incidenčního přezkumu, tj. až tehdy, kdy řeší kasační stížnost proti rozsudku o územním rozhodnutí. V lednu 2023 ale dostal tu možnost a díky tomu jsme se dozvěděli něco více o tom, jak NSS k incidenčnímu přezkumu přistupuje. Šlo o územní plán Horské Kvildy, která soud vyhrála.
Popis případu
Územní plán Horské Kvildy nabyl účinnosti v květnu 2013. Z tohoto data je dobře patrné, že k incidenčnímu přezkumu opatření obecné povahy (zde územního plánu) může dojít i tehdy, kdy už uplynula lhůta pro abstraktní přezkum – tedy po více než roce od účinnosti územního plánu. K incidenčnímu přezkumu dochází, jak už bylo uvedeno, spolu s žalobou proti rozhodnutí o odvolání proti (typicky) územnímu rozhodnutí nebo společnému povolení. Nejinak tomu bylo v případě Horské Kvildy, kdy šlo o zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu a následně odvolacího orgánu ve věci umístění stavby přípojky NN. Podstatou tohoto zamítavého rozhodnutí stavebního úřadu byla nesouhlasná závazná stanoviska dotčených orgánů.
Rozhodnutí krajského soudu
Krajský soud žalobu proti odvolacímu rozhodnutí i tu týkající se incidenčního přezkumu zamítl, i když dospěl k závěru, že podmínky pro incidenční přezkum územního plánu byly splněny. Řekl, že „stávající evidence pozemku parc. č. 34/2 v katastru nemovitostí jako zastavená plocha a nádvoří není dostatečným důvodem pro zrušení dotčené části ÚP Horská Kvilda, která uvedený pozemek vymezuje jako nezastavitelný pozemek – konkrétně plochu s funkčním využitím NP (louky a pastviny). Krajský soud odkázal na nutnost vycházet ze skutkového a právního stavu v době vydání územního plánu (§ 101b odst. 3 s. ř. s.).
ÚP Horská Kvilda byl vydán dne 30. 4. 2013 a nabyl účinnosti dne 18. 5. 2013; k danému datu byl předmětný pozemek stěžovatele evidován v katastru nemovitostí jako ostatní plocha, přičemž k jeho změně na druh pozemku zastavená plocha a nádvoří došlo až v návaznosti na žádost podanou v březnu 2014. V době vydání územního plánu tedy nebyl pozemek parc. č. 34/2 zastavěným stavebním pozemkem a odpůrkyně neporušila § 58 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, když daný pozemek nezahrnula do zastavěného území.
V této souvislosti krajský soud dále poznamenal, že stěžovatel pozemek nabyl do svého vlastnictví až poté, co byl vydán územní plán, a nabyl ho s vědomím, že je v nezastavěném území; nejednalo se o pozemek zahrnutý do zastavěného území obce či mezi zastavitelné plochy. Tomu odpovídalo i odůvodnění územního plánu, v němž se odpůrkyně rozhodla nenavrhovat žádné nové zastavitelné plochy nad rámec stávajícího zastavěného a zastavitelného území již vymezeného v předchozí územně plánovací dokumentaci.“
Přepis nemovitosti v katastru a možnost podat námitku k územnímu plánu
Nejvyšší správní soud s řešením krajského soudu souhlasil. Nejprve se vyjádřil k oprávnění žalobce vůbec podat námitku v původním řízení o územním plánu: „V roce 2013 vydala odpůrkyně nový územní plán – ÚP Horská Kvilda, přičemž vymezení pozemků stěžovatele se rozhodla věcně neměnit, když zamítla jeho námitku, resp. připomínku; v ní stěžovatel požadoval, aby byly oba dva pozemky parc. č. 34/1 a parc. č. 34/2, v k. ú. Horská Kvilda, vymezeny jako plochy bydlení – BV, bydlení venkovské. Záměrem stěžovatele bylo obnovit na předmětných pozemcích původní objekt pro trvalé bydlení a zřídit doplňkovou stavbu (garáž a sklad palivového dřeva).
Oba pozemky stěžovatel získal dne 20. 12. 2012 v nabídce Pozemkového fondu České republiky, přičemž ke dni jeho námitky ze dne 7. 1. 2013 nebyl převod dokončen (dle stěžovatele z důvodu zániku Pozemkového fondu České republiky a jeho nahrazení nově vzniklým Státním pozemkovým úřadem k 1. 1. 2013). Stěžovatel tedy v danou dobu ještě nebyl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků, proto byla jeho námitka posouzena jako připomínka a odpůrkyně jí nevyhověla.“
Jak vidno, NSS souhlasí s tím, že i když probíhalo řízení o vkladu, nebyl žalobce ještě vlastníkem pozemků, a tudíž nemohl námitku řádně podat.
Ke vztahu územního plánu a katastru nemovitostí
Zajímavé je rozhodnutí i kvůli žalobcem tvrzenému nesouladu mezi katastrem a územním plánem. Případ je bohužel dosti spletitý kvůli aplikaci předchozí právní úpravy (vzhledem ke stáří územního plánu), nicméně důležité je, že NSS nakonec shrnul:
„Nutno opětovně zdůraznit, že v rozhodné době (2013) byly předmětné pozemky evidované v druhu pozemku „ostatní plocha“ – a to až do roku 2014, kdy teprve v návaznosti na ohlášení změny údajů o pozemku došlo ke změně na „zastavěnou plochu nádvoří“, jak vyplývá z předložených podkladů k pořizování a vydání ÚP Horská Kvilda a ze soudního spisu. Skutečnost, že v současnosti jsou takto pozemky evidovány, však není pro souzenou věc nijak podstatná, neboť jak správně uvedl už krajský soud – pro přezkum územního plánu je podstatný skutkový a právní stav, který tu byl v době jeho vydání jako opatření obecné povahy (viz § 101b odst. 3 s. ř. s.).
V tomto kontextu tedy není relevantní ani sdělení o provedení státní dozoru, ani návrh samotného stěžovatele na změnu ÚP Horská Kvilda, jež zjevně vycházejí ze současného stavu věci v katastru nemovitostí. NSS připouští, že by bylo do budoucna vhodné odstranit naznačený nesoulad mezi územním plánem a zápisem v katastru nemovitostí u druhu pozemku.
Z judikatury (srov. již zmíněný rozsudek NSS č. j. 4 Ao 4/2011-59) sice plyne, že používá-li § 58 odst. 2 písm. a) stavebního zákona v souvislosti s vymezením zastavěného území pojem „zastavěné stavební pozemky“, není v pravomoci obce/odpůrkyně zohledňovat faktický stav pozemku, ale musí vycházet z toho, že daný pojem je definován odkazem na evidenci v katastru nemovitostí. Na druhou stranu nelze nevidět, že katastr nemovitostí je založen v zásadě na ohlašovacím principu, s nímž se pojí zákonem zakotvená oznamovací povinnost vlastníka nemovitosti stran stávajících údajů tak, aby odpovídaly právnímu, ale i faktickému stavu věci [viz § 37 odst. 1 písm. d) katastrálního zákona]. O faktickém stavu pozemků s výskytem přírodních stanovišť v rámci evropsky významné lokality Šumava přitom příliš pochyb není – poukázal na to i krajský soud s tím, že zde v mezidobí zcela převážila přírodní vegetace.“
Podle rozsudku NSS ze dne 9. 1. 2023, čj. 5 As 230/2021 – 39.
Více k abstaktnímu i incidenčnímu přezkumu jsme psali v dalším textu zde.