K Nejvyššímu správnímu soudu se dostala zajímavá věc týkající se územní samosprávy. Šlo o jedno usnesení Rady hl. m. Prahy, kterým bylo schváleno uzavření dodatků k nájemním smlouvám a výpovědi z nájemních smluv uzavřených v minulosti mezi městem a jedním eseróčkem. Věc se nejprve dostala k městskému soudu, který žalobu odmítl a následně k NSS, který kasaci zamítl. Rozhodnutí soudů jsou zajímavá kupř. s ohledem na možnost přezkumu usnesení orgánů obce, kterými byly schváleny soukromoprávní smlouvy s investory o rozvoji území, ve správním soudnictví.

O co přesně šlo?

Předmětem nájmu, který měl být na základě usnesení rady vypovězen, byl prostor na ulici (nájem nemovité věci) za účelem provozování restaurační předzahrádky. Podnikateli se nelíbilo, že napadené usnesení vydala rada, když podle něj mělo jít o usnesení zastupitelů. Proto jej měl za absolutně neplatné.  Dále považoval usnesení za nepřezkoumatelné, neboť nemělo být patrné, na základě čeho byly některým nájemcům dány výpovědi, a jiným nikoli. Nadto podle žalobce nebyly dodatky k nájemním smlouvám řádně a s předstihem zveřejněny a napadené rozhodnutí bylo přijato bez závazných stanovisek dotčených orgánů, bez diskuze s občany a bez odborně zpracované studie průchodnosti komunikací. Postup vnímal podnikatel jako svévolný, diskriminační a šikanózní.

Co řekl Městský soud?

Z rozsudku NSS vyplývá, že „Městský soud se předně zabýval otázkou, zda je dána pravomoc správních soudů k projednání žaloby a rozhodnutí o ní. Dospěl k závěru, že při nakládání s vlastním majetkem a hospodaření s ním vystupuje obec jako účastník soukromoprávních vztahů, nikoli jako nositel moci veřejné. V projednávané věci žalovaný nerozhodoval autoritativně o nakládání s vlastním majetkem, čímž nemohl zasáhnout do veřejných subjektivních práv žalobce, a nebylo tudíž možné toto rozhodnutí napadnout žalobou ve správním soudnictví…

Konstatoval, že s ohledem na uvedené tak není podstatné, jestli o nakládání s vlastním majetkem žalovaného rozhodovala rada nebo zastupitelstvo. Důležitá je povaha právního jednání, nikoli to, který z orgánů obce o něm rozhodl. V soukromoprávních vztazích se obec řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, hlavní město Praha je nadto vázáno zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze (dále též „zákon o hl. městě Praze“). Uzavřel, že není možné, aby soud integroval do nájemního vztahu a zrušil usnesení, kterým byla vypovězena nájemní smlouva. Žalobce nemá veřejné subjektivní právo na existenci nájemního vztahu a případné nedostatky nájemní smlouvy (jak projevu žalovaného, tak obsahu) je oprávněn zkoumat výhradně civilní soud.“

Nejvyšší správní soud kasaci zamítl

Proti rozhodnutí Městského soudu podala právnická osoba kasační stížnost. NSS ji zamítl s tímto odůvodněním: „S ohledem na předmět řízení v nyní souzené věci Nejvyšší správní soud připomíná, že z jeho konstantní judikatury vyplývá, že „při nakládání s vlastním majetkem a hospodařením s ním vystupuje obec jako účastník soukromoprávních vztahů, nikoliv jako nositel moci veřejné…

Usnesení orgánů obce přijatá v těchto věcech tudíž nelze napadat žalobou ve správním soudnictví a žalobu směřující proti takovému usnesení…Shodný závěr Nejvyšší správní soud vyslovil také v rozsudku ze dne 19. 8. 2010, č. j. 2 As 52/2010-59, který se sice vztahuje k hospodaření kraje, nicméně i v tomto rozsudku vyslovený právní názor potvrzuje možnost přezkoumat ve správním soudnictví akty samosprávy, kterým obec či kraj vytvářejí vůli při nakládání s vlastním majetkem jako účastníci soukromoprávních vztahů.

Jak v této souvislosti vyplývá rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, „samotné rozhodnutí zastupitelstva obce nebo rady ještě nepředstavuje právní úkon, jakožto projev vůle obce směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právními předpisy s takovým projevem vůle spojují. Usnesení příslušného orgánu obce totiž představuje materiálně právní podmínku pro vyjádření projevu vůle obce, který se stává perfektním (formálně navenek vyjádřeným) teprve v případě podpisu příslušné smlouvy starostou.“

K námitce absolutní neplatnosti usnesení

Pokud jde o namítanou absolutní neplatnost usnesení (což je soukromoprávní institut), pak NSS shrnul: „Vzhledem k tomu, že stěžovatel v žalobě mj. namítal absolutní neplatnost právního jednání rady žalovaného s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 26 Cdo 350/2007, podle něhož je třeba posoudit „jako absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 občanského zákoníku jednání starosty městské části hlavního města Prahy, který dal výpověď z nájmu bytu bez předchozího schválení v radě městské části (obce)“, postupoval městský soud tak, že žalobu bez dalšího neodmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci správních soudů, nýbrž tak učinil podle § 46 odst. 2 s. ř. s.

Tím stěžovateli poskytl možnost podat žalobu v občanském soudním řízení, pokud tak (v souladu s poučením, kterého se mu dostalo) učiní v zákonné lhůtě jednoho měsíce. Tvrzený rozpor napadeného usnesení se zákonem může stěžovatel namítat v příslušném občanskoprávním sporu o platnost této výpovědi, není však oprávněn podat proti tomuto usnesení žalobu ve správním soudnictví – k tomu srov. také usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 16. 8. 2012, č. j. Konf 81/2011 – 21, které se týkalo usnesení zastupitelstva tam žalované obce, kterým bylo revokováno předchozí rozhodnutí obecního zastupitelstva o prodeji konkrétních obecních pozemků tamnímu žalobci.“

O podobné věci už NSS rozhodoval dříve

Z rozsudku NSS vyplývá, že advokátka, která zastupovala podnikatele v této věci, neúspěšně podávala ve skutkově totožných případech neúspěšné žaloby již dříve, proto NSS v podstatě nyní jen zopakoval to, co již několikrát řekl: „Nejvyšší správní soud předesílá, že o skutkově a právně obdobných věcech dalších stěžovatelů zastoupených stejnou zástupkyní proti totožnému napadenému rozhodnutí již rozhodoval, a to v rozsudcích ze dne 30. 9. 2021, č. j. 5 As 211/2021-31, ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 As 212/2021-32, ze dne 9. 12. 2021, č. j. 6 As 229/2021-18, ze dne 14. 12. 2021, č. j. 6 228/2021-18 a 22. 4. 2022, č. j. 8 As 241/2021-35. Rovněž napadená usnesení městského soudu i kasační stížnosti v těchto věcech byly totožné s tím, jaké jsou rozhodné důvody nyní napadeného usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby a jaké kasační námitky proti nim stěžovatel uplatnil. Od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích nemá Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci a v podrobnostech na ně odkazuje.“

Podle rozsudku NSS ze dne 21. 12. 2022, čj. 7 As 219/2021 – 28.