Nálezem ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 3599/15 (vyhlášen dne 10. 2. 2016), zamítl Ústavní soud ústavní stížnost státní příspěvkové organizace Psychiatrická léčebna Šternberk s konstatováním, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách nebyla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. Současně tímto nálezem Ústavní soud vyslovil zásadní právní názor, dle nějž ustanovení § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2013, nelze v současné době použít jako právní základ pro přiznání nároku na zaplacení jím stanoveného regulačního poplatku.
Skutkový základ věci
Podstatou původního sporu byla otázka, zda je možné vymáhat nezaplacený regulační poplatek za pobyt ve zdravotnickém či obdobném zařízení, při němž byla poskytována lůžková péče – tedy za hospitalizaci – po osobě s omezenou svéprávností, která nebyla způsobilá o této hospitalizaci rozhodnout (za kterou rozhodoval její opatrovník). S názorem Okresního sodu ve Svitavách, jenž dospěl k závěru, že v daném případě je nutno vztáhnout povinnost uhradit dlužnou částku na opatrovníka osoby, který o její hospitalizaci rozhodl (obdobně jako u zákonného zástupce nezletilé osoby), se Ústavní soud neztotožnil, nicméně ústavní stížnost zamítl z jiných důvodů.
Ústavní soud: zrušené ustanovení nelze nyní aplikovat
Ústavní soud především upozornil na svůj nález ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11, v něm ž dospěl k závěru, že § 16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. prosince 2013, jímž byl upraven předmětný regulační poplatek, je v rozporu s ústavním pořádkem ČR, konkrétně s právem občanů na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění, garantujícím základní práva všem bez rozdílu majetku. Toto ustanovení bylo citovaným nálezem zrušeno s účinností ke dni 1. 1. 2014, a od tohoto dne již tedy nebylo možno daný regulační poplatek pacientům účtovat.
Dále Ústavní soud obecně konstatoval, že „[Z]ávaznost vykonatelného nálezu Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky se ve vztahu k soudům uplatní i tím způsobem, že jim při právním hodnocení v minulosti nastalých skutečností brání použít zákon nebo jeho ustanovení, jehož nesoulad s ústavním pořádkem byl zjištěn v řízení o kontrole norem, jestliže by jeho použití v konkrétní věci vedlo k protiústavnímu následku.“ Konkrétně ve vztahu k předmětnému regulačnímu poplatku pak uvedl, že „jsou podmínky pro vyloučení jeho aplikace splněny, a to ve vztahu ke všem případům, na které dopadá.“
Důvod pro tento závěr je podle Ústavního soudu nutno spatřovat ve skutečnosti, že obecné soudy nemohou zabránit eventuálnímu zásahu do ústavně zaručeného práva na ochranu zdraví a též práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění podle ve smyslu čl. 31 Listiny základních práv a svobod jinak, než právě tím, že nárok na zaplacení regulačního poplatku nepřiznají. Zákonodárce podle Ústavního soudu sice mohl pojištěncům uložit povinnost platit regulační poplatek, nikoliv však ve výši, která by mohla učinit potřebnou zdravotní péči pro určitou skupinu pojištěnců finančně nedostupnou (což představovalo jeden z důvodů zrušení předmětného regulačního poplatku). Pokud se tak stalo, nelze nároku poskytovatelů zdravotních služeb již z tohoto důvodu poskytnout soudní ochranu.
Pro podporu uvedeného názoru Ústavní soud odkázal rovněž na své dřívější usnesení ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 2366/15, v němž v minulosti vyjádřil názor totožný, když mimo jiné uvedl: „Byl-li shledán regulační poplatek protiústavním, nemůže zároveň představovat pohledávka vztahující se k tomuto poplatku ústavní subjektivní nárok na majetkové plnění. Optikou vnitrostátní judikatury tak nelze o právním základu pro vznik legitimního očekávání nabytí majetku hovořit.“
Ústavní soud tedy shrnul, že předmětné ustanovení „[…] nelze z důvodu nesouladu s čl. 3 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, který byl zjištěn nálezem sp. zn. Pl. ÚS 36/11, použít jako právní základ pro přiznání nároku na zaplacení jím stanoveného regulačního poplatku.“ Původní žaloba tak podle něj musela být v každém případě zamítnuta (bez ohledu na nesprávní názor Okresního soudu ve Svitavách ohledně otázky pasivní legitimace opatrovníka osoby s omezenou svéprávností).
Dopady nálezu do praxe
Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 3599/15, spolu s jeho usnesením ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 2366/15, bude mít nyní za následek, že veškeré žaloby, jimiž se poskytovatelé v současné době domáhají zaplacení pohledávek plynoucí z nezaplacených regulačních poplatků za pobyt ve zdravotnickém či obdobném zařízení, při němž byla poskytována lůžková péče v období od 1. 1. 2012 do 1. 1. 2014 (období, v němž byla výše tohoto regulačního poplatku shledána protiústavní), budou obecnými soudy zamítnuty, jelikož neexistuje právní důvod pro přisouzení požadovaných částek.
Popsaný názor Ústavního soudu tak na jednu stranu vyznívá ve prospěch velké části osob, po nichž je v současné době předmětný regulační poplatek vymáhán. Na stranu druhou však představuje značný zásah do právní jistoty poskytovatelů zdravotních služeb, kteří dlužné částky mající základ v nezaplacených poplatcích v současné době vymáhají, jelikož jejich pohledávky vznikaly ještě v době, kdy protiústavnost předmětného ustanovení deklarována nebyla, a nebyl ani žádný formální důvodů, pro nějž by měli s touto skutečností počítat. Je otázkou, zda tato skutečnost neotvírá poskytovatelům zdravotních služeb do budoucna cestu k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.
Pro správnou aplikaci citovaného právního názoru je důležité uvědomit si, že se vztahuje pouze případy, v nichž je vymáhán regulační poplatek za pobyt ve zdravotnickém či obdobném zařízení, při němž byla poskytována lůžková péče v období od 1. 1. 2012 do 1. 1. 2014, tedy poplatek, který byl rovněž výše citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11, zrušen pro rozpor s Ústavním pořádkem. Naopak nelze tento právní názor použít v případě vymáhání regulačního poplatku za pobyt ve zdravotnickém či obdobném zařízení, při němž byla poskytována lůžková péče, v dřívějším období, stejně jako v případě vymáhání regulačních poplatků ve výši 30 Kč, u nichž nebyla konstatována protiústavnost, nýbrž které byly zrušeny „pouze“ na základě rozhodnutí parlamentu.
Další otázkou, která stále zůstala nedořešena (k níž se Ústavní soud doposud jinak nevyjádřil), je dopad tohoto právního názoru na případy, v nichž bylo již o zaplacená dluhu vyplývajícího z předmětného regulačního poplatku (za uvedené období) pravomocně rozhodnuto v neprospěch pacienta. Z logiky věci mělo rovněž v těchto případech v minulosti dojít k zamítnutí žalob poskytovatelů zdravotních služeb, a pokud výroky příslušných soudních rozhodnutí zněly jinak, jedná se o rozhodnutí nezákonná. Problémem je, že iniciace změny těchto rozhodnutí pravděpodobně v mnoha případech již nebude z procesních důvodů možná a v návaznosti na tuto skutečnost je téměř jisté, že se v budoucnu bude Ústavní soud zabývat také touto problematikou.
Plný text nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 3599/15, je dostupný zde.