První prázdninový den byl vyhlášen nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, v němž se soud zabýval otázkou souladu § 14e odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění účinném do 19. 5. 2015 (dále „zákon o rozpočtových pravidlech“). Podle tohoto ustanovení byla rozhodnutí o nevyplacení dotace či její části na základě domněnky, že došlo k porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie, vyloučena ze soudního přezkumu.

Skutkový a právní stav

Dvěma rozhodnutími Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, byla Vysoká škola báňská — Technická univerzita Ostrava (dále „vysoká škola“) vyrozuměna o pozastavení plateb na projekt Centrum excelence IT4Innovations ve výši 23 436 947,44 Kč, protože z její strany údajně došlo k porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie. Takovýto postup umožňoval § 14e odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech.

Proti tomuto rozhodnutí podala vysoká škola žalobu ve správním soudnictví, o níž Městský soud v Praze rozhodl tak, že ji odmítl, a to především s odkazem na text § 14e odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, podle nějž bylo v případě opatření spočívající v nevyplacení části či celé dotace „vyloučeno jeho soudní přezkoumání“ (dále pak Městský soud v Praze poukázal na podle něj dočasný a předběžný charakter daného opatření). Podle závěru Městského soudu v Praze tak nebylo možné podanou žalobu vůbec projednat.

Odmítavé usnesení Městského soudu v Praze napadla vysoká škola kasační stížností u Nejvyššího správního soudu. Ten na jejím základě dospěl k názoru, že výluka ze soudního přezkumu zakládaná § 14e odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech je v rozporu s ústavním pořádkem, a proto využil svého práva a podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předložil věc Ústavnímu soudu.

Změna právní úpravy

S účinností ke dni 20. 2. 2015 byl text § 14e zákona č. 218/2000 Sb. v celém rozsahu novelizován zákonem č. 25/2015 Sb., tedy včetně předmětné pasáže zakládající výluku ze soudního přezkumu (nově již dané ustanovení obdobnou výluku nezakládá). Ústavní soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu konstatoval, že v takovém případě nelze o návrhu na zrušení právního předpisu či jeho ustanovení vyhovět, nicméně lze rozhodnout o tom, zda napadené ustanovení v době své účinnosti bylo v rozporu s ústavním pořádkem či nikoli.

Názor Ústavního soudu

Ústavní soud v této věci dospěl k závěru, že text § 14e odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, jenž stanovoval výluku z jakéhokoliv soudního přezkumu ve věci nevyplacení dotace nebo její části, byl ve znění účinném do dne 19. 2. 2015 v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ustanovení § 14e zákona o rozpočtových pravidlech ve znění účinném do 19. 2. 2015 podle něj umožňovalo, aby nekontrolovaná a reálně neomezená úvaha poskytovatele dotace postačovala k pozastavení výplaty dotace na zákonem nijak neomezenou dobu, k čemuž dostačovalo, že poskytovatel dotace pouze dospěl k domněnce, že došlo k porušení pravidel jejího čerpání. Za takových podmínek vyloučení soudního přezkumu podle Ústavního soudu znemožňovalo ochranu legitimního očekávání příjemce před případnou svévolí poskytovatele dotace. Na základě principu právní jistoty a zákazu arbitrárnosti je nutné, aby možnost uvážení státních orgánů byla omezena procedurami, které zabrání zneužití tohoto volného uvážení; coby nejlepší prevenci i následnou ochranu proti arbitrárnosti v postupu orgánů veřejné správy Ústavní soud shledal přístup k soudu (soudní kontrolu správního uvážení). S ohledem na text celého § 14e zákona o rozpočtových pravidlech pak byla soudní kontrola jedinou ochranou před arbitrárností, kterou umožňuje zákonodárcem otevřený rozsah volného uvážení poskytovatele dotace. Napadená část § 14e odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, stanovící výluku ze soudního přezkumu, tak podle Ústavního soudu byla v prvé řadě rozporná s čl. 1 odst. 1 Ústavy české republiky, který garantuje zachovávání základních principů materiálního právního státu, a to ochrany právní jistoty, zákazu arbitrárnosti a přístupu k soudu.

Pozastavení výplaty části dotace podle § 14e zákona o rozpočtových pravidlech je dále zásahem do legitimního očekávání příjemce na nabytí majetku, tedy zásahem do práva na ochranu majetku a vlastnického práva, zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud v daném nálezu tedy konstatoval, že soudní přezkum takového zásahu nelze vyloučit s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle nějž „[z] pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“ Předmětná výluka ze soudního přezkumu podle § 14e odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech tak byla do dne 19. 2. 2015 v rozporu s rovněž tímto ustanovením ústavního pořádku.

Dopady předmětného nálezu Ústavního soudu

Dopad názoru, jenž Ústavní soud zaujal ve shora shrnutém nálezu, je v dané věci dvojí. Jednak tento nález zásadně ovlivní konkrétní soudního řízení, neboť soudy ve správním soudnictví nemohou na jeho základě předmětné ustanovení aplikovat (s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), a tedy původní žaloba vysoké školy, nebudou-li shledány jiné důvody pro její odmítnutí, bude ve správním soudnictví projednána. Mimo konkrétní případ dal pak Ústavní soud tímto nálezem jasně najevo, že prostor zákonodárce pro omezování rozsahu soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy prostřednictvím přijímání zvláštních zákonů skutečně není možno vnímat jako neomezený; naopak je v takových případech potřeba pečlivě zvažovat soulad podobných omezení s ústavním pořádkem. Lze tedy předpokládat, že předmětný nález se v budoucnu stane nejen významným pramenem argumentace při rozhodování obdobných případů, ale také zdrojem limitů činnosti zákonodárného orgánu.
Celý nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, je dostupný zde.

Ivo Keisler