Dne 8. 8. 2017 prohlásilo plénum Ústavního soudu za protiústavní ustanovení zákona o místních poplatcích, které nezletilým ukládalo poplatkovou povinnost za sběr odpadu. Podle Ústavního soudu toto pravidlo absentovalo zvláštní ochranu dětí a mladistvých, nepřípustně diskriminovalo na základě sociálního původu a mělo tzv. rdousící účinek.

Návrh na zrušení problematického ustanovení zákona o místních poplatcích[1]  podal Nejvyšší správní soud, který rozhodoval spor v té době již 24leté stěžovatelky. Této byly vyměřeny poplatky za provoz systému shromažďování odpadů (dále jen „poplatky za odpad“) za několik let, kdy ještě byla nezletilá. Tyto platební výměry byly doručovány její matce. Na základě několika výzev k zaplacení těchto poplatků, na které matka stěžovatelky nereagovala, byl na stěžovatelku po nabytí její zletilosti vydán exekuční příkaz ke srážkám z jejího přivýdělku při studiu. Proti tomuto exekučnímu příkazu se stěžovatelka soudně bránila, a to i z důvodu, že se jako nezaopatřené dítě stala na počátku dospělosti zatíženou mnoha dluhy zapříčiněnými její matkou.

Jak uvádí Ústavní soud, poplatek za provoz systému shromažďování odpadů byl vybírán bez ohledu na to, zda má daný nezletilý nějaký příjem či majetek, z něhož by poplatek mohl uhradit. Stejně tak neměla nezletilá stěžovatelka vzhledem k povaze poplatku možnost se placení poplatku vyhnout tím, že by nežádala či nevyužila služby, které byly tímto poplatkem hrazeny. Vyhnout se placení poplatku nemá nezletilý obecně možnost ani tím, že by změnil místo trvalého pobytu, kde se např. tento poplatek nevybírá, protože určení trvalého pobytu nezletilého ovlivňuje do velké míry trvalý pobyt matky (v případě stěžovatelky) nebo obecně jeho zákonných zástupců.

Za nezletilého platí poplatky za odpad jeho zákonní zástupci. V tomto případě matka stěžovatelky poplatky neplatila, což měla za důsledek to, že po nabytí zletilosti byla stěžovatelka zatížena dluhy za tyto nesplacené poplatky. Ústavní soud poznamenává, že v takovém případě je porušována záruka ochrany autonomního prostoru jednotlivce, neboť je omezen svobodný vývoj a rozvoj osobnosti jedince. Ten se totiž musí ve své činnost převážně zaměřit na placení dluhů. Takový následek lze podle Ústavního soudu akceptovat, pokud jde o následek dobrovolně přijatých nebo vlastním zaviněním vzniklých dluhů (např. úvěr nebo porušení smlouvy a s tím spojená smluvní pokuta). V tomto případě však stěžovatelce vznikly dluhy zaviněním její matky, která za ni neplatila poplatky, jak měla. Současně Ústavní soud argumentuje, že ústavně chráněným zájmem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, které mohou mít tzv. rdousící efekt. Navíc zákon o místních poplatcích, ani jiný zákon, neumožňoval posoudit, zda poplatková povinnost toho konkrétního nezletilého pro něj představuje omezení jeho autonomie při utváření vlastních životních podmínek. Toho by zákonodárce docílil, kdyby např. zavedl institut prominutí daně z důvodu tvrdosti, který ostatně v zákoně o místních poplatcích byl upraven do 31. 12. 2010.

V této souvislosti Ústavní soud uvedl: „Jinými slovy, veřejná moc nezletilému uloží platební povinnost bez ohledu na to, zda ji může ovlivnit či splnit, a následně vyčkává, zda a kdy si nezletilý prostředky obstará a dluh z nich zaplatí. Nezaplatí-li dobrovolně, dojde k daňové exekuci. Takový postup je zjevně zaměřen především na zajištění efektivního výběru vyměřeného poplatku, nikoliv ochranu práv poplatníka. Není-li tedy nezletilým poplatníkům k dispozici žádná efektivní ochrana proti případnému rdousivému účinku poplatku, nelze požadavek zvláštní (vyšší) ochrany považovat za splněný.“

Vláda v řízení o ústavní stížnosti argumentovala, že neplatí-li zákonný zástupce poplatky za nezletilého, může po něm nezletilý požadovat náhradu škody. Ústavní soud však uvádí, že tento argument nemá oporu v zákoně a fakticky by ani nebyl dost dobře proveditelný v případech, kdy nezletilí o své zákonné zástupce přijdou. Proto podle soudu za splnění poplatkové povinnosti nezletilého odpovídá pouze poplatník sám, nikoliv jeho rodiče.

Vzhledem tedy k tomu, že nezletilý nemá téměř žádnou možnost se poplatku vyhnout, za jeho splácení odpovídá pouze on sám a že nemá faktickou možnost ji vzhledem ke svým majetkovým poměrům splnit, má poplatek tzv. rdousící efekt.

Posledním aspektem, kterým se Ústavní soud zabýval, je diskriminační povaha poplatkové povinnosti pro nezletilé. Podle Ústavního soudu, byť je předmětné ustanovení zákona o místních poplatcích na první pohled neutrální a nediskriminační (kritériem je trvalý pobyt), tak ve svém důsledku fakticky znevýhodňuje nezletilé ze sociálně slabších poměrů, kde nezletilí nebo jejich zákonní zástupci nemají prostředky pro placení poplatků.

Ústavní soud však problematické ustanovení zákona o místních poplatcích nezrušil a pouze uložil soudům a jiným orgánům veřejné moci povinnost toto ustanovení ve své rozhodovací praxi neaplikovat co do poplatkové povinnosti pro nezletilé.

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15 je dostupný zde.

Autor: Jaroslav Hroch 

 

[1] § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, stanoví: „Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí […] fyzická osoba, […] která má v obci trvalý pobyt […].“