Soudy se často zabývají tím, že vlastníci pozemků nesouhlasí s vedením pozemní komunikace přes svoje pozemky. Nejinak tomu bylo tentokrát, kdy úřad tvrdil, že komunikace existuje nejméně od roku 1968, její zřetelnost v terénu je zjevná a nerozporoval ji ani sám žalobce. Navíc měla být nutnou komunikační spojnicí. Souhlas s užíváním měl být dle úřadu dán předcházejícími majiteli pozemku konkludentně. S tím souhlasil i krajský soud a ke smůle vlastníka i NSS.
Zdá se, že téměř nemine den, aby NSS nerozhodoval o nějakém územním plánu, tentokrát zavítáme do Ústeckého kraje, kde jedna obec změnila dosud zastavitelné pozemky zpět na zemědělskou půdu. S takovým postupem samospráv se vzhledem ke snaze některých z nich (konečně) chránit cennou půdu asi budeme setkávat stále častěji. Proto je také důležité shromažďovat názory soudů k této otázce.
Mnohé obce jsou upřímně překvapené, když zjistí, že by měly platit vlastníkům náhrady za užívání jejich nemovitostí – veřejných prostranství občany obce. Judikatura ale potvrzuje, že se samosprávy svého „břemene“ nemohou jen tak zbavit a měly by včas myslet na to, jak tento problém vyřešit. Dnes se podíváme na nedávný nález Ústavního soudu, který se k problematice užívání veřejných prostranství vyjadřuje komplexně.
Tentokrát se u soudu ocitla obec Hýskov a dá se říct, že obstála (i když malou část územního plánu soud přece jen zrušil). Šlo o výrobní areál bývalé Prefy, jehož využití se samospráva rozhodla změnit. Majitel pozemků, který na nich navíc provozoval podnikatelskou činnost, se změnou nesouhlasil, ale nebylo mu to nic platné – územní plán byl dobře odůvodněný.
Nejvyšší správní soud opět rozhodoval o dalším územním plánu, který napadl vlastník pozemků nesouhlasící s regulací, která mu znemožnila stavět, jak si přál. Navíc proti záměru hovořila stanoviska dotčených orgánů. Obec upřednostnila před individuálními záměry ochranu životního prostředí v Moravském krasu podle soudů po právu.
V rozhodnutích, která se týkají územních plánů v případech, kdy byl dotčený vlastník v procesu územního plánování pasivní, soudy obvykle říkají, že výjimku z principu, že se neřeší přiměřenost řešení zvoleného v územním plánu, jsou situace, kdy jsou jednak dány objektivní okolnosti, pro které vlastník nemohl uplatnit včas námitky, a jednak situace, „kdy zásah do vlastnického práva musel být pořizovateli již v době přípravy územního plánu zcela zjevný a jedná se o zásah dosahující značné intenzity, blížící se vyvlastnění dotčených nemovitostí.“ Co přesně to znamená, nebylo dosud vyjasněno. Nyní NSS nabídl alespoň krátké vodítko.
Nejvyšší správní soud rozhodoval o další stavební uzávěře, tentokrát obec svoje řešení obhájila. Pojďme se podívat, proč tomu tak bylo.
Dnes kromě NSS o územním plánu rozhodoval také Krajský soud v Praze. Jedna středočeská obec totiž změnila vlastníkovi dosud zastavitelné pozemky na nezastavitelné, což se mu pochopitelně vůbec nelíbilo. Původní územní plán ve znění změny č. 1 přiřazoval pozemkům využití pro drobnou výrobu, skladování a podnikatelskou činnost.
Ke Krajskému soudu v Praze se (zase) dostal územní plán jedné středočeské obce. Tentokrát obec spor prohrála. Nepodařilo se jí vysvětlit, proč jednomu vlastníkovi dala na pozemky namísto čistě obytné regulaci vymezující veřejnou zeleň jako veřejně prospěšné opatření s možností vyvlastnění a vozidlovou komunikaci jako veřejně prospěšnou stavbu s možností předkupního práva.
Spornou otázkou, kterou mnohé obce řeší, je, zda se náhrada za vydání stavební uzávěry poskytuje v souladu s § 102 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“) i v situacích, kdy od účinnosti územního plánu (jeho změny), který umožnil využití pro výstavbu, uplynulo více než 5 let. Zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“), který už brzy vstoupí v účinnost, navíc obsahuje odlišnou regulaci. Pojďme se tedy na problém podívat blíže.