Krajský soud v Praze řešil územní plán jednoho středočeského města, které v územním plánu vymezilo stabilizované plochy PV – veřejné prostranství. Vlastníci s tím nesouhlasili. Jednou u soudu uspěli, ale napodruhé se podařilo územní plán obhájit.
Krajský soud v Ústí nad Labem se vyjadřoval k tomu, jak by mělo být v územním plánu odůvodněno určení ploch k vyvlastnění, i když byl vlastník v procesu územního plánování pasivní.
Obce, které se snaží omezit rozsah zastavitelných ploch v územním plánu a některé dříve vymezené pozemky vrátit do nezastavěného území čelí jednomu úskalí – diskriminaci. To, že jde o častý kámen úrazu, potvrzuje další rozsudek NSS, který kvůli nerovnému zacházení s vlastníky pozemků zrušil část dalšího územního plánu.
Nejvyšší správní soud opět vlastníkům pozemků vzkázal, že nemají žádné právo na to, aby si určovali, jak má vypadat územní plán.
Nejvyšší správní soud řešil neudělení výjimky ze stavební uzávěry. Ačkoliv z dosavadní judikatury správních soudů, i z nového stavebního zákona plyne, že se proti rozhodnutí rady obce (nebo zastupitelstva, když se rada nevolí) není možné odvolat, investoři to evidentně pořád zkouší. Jejich snahy jsou ale odsouzeny k nezdaru.
Nejvyšší správní soud se zabýval jedním mírně zmateným případem, který není třeba sáhodlouze popisovat. Z celého rozsudku je zajímavá v podstatě jen jedna věta. Ta by mohla posloužit řadě obcí, po nichž občané žádají budování pozemních komunikací k jejich domům.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k nárokům na odůvodnění stavební uzávěry, které jsou nižší, než je tomu u územních plánů. Také proto není třeba se vydání stavební uzávěry přehnaně obávat.
Krajský soud v Praze dal obcím docela zajímavý návod, jak správně odůvodnit etapizaci v územním plánu a hlavně jak rozlišit mezi pozemky, které do pozdější etapy zařazeny jsou a které ne. Ve zkratce soudu stačilo, že obec na požadavek přeřazení pozemku do 1. etapy sdělila, že by tím došlo k narušení urbanistické koncepce a ochrany ZPF, že taková změna jen u jednoho pozemku v ploše Z14 by byla nelogická a konečně že etapizace chrání území obce před živelným zastavěním a zajišťuje čas pro přípravu odpovídající veřejné infrastruktury.
Nejvyšší správní soud se vyjadřoval k tomu, kdy lze považovat tzv. obtěžování pohledem za přípustné a kdy už je naopak do soukromí souseda zasaženo příliš. Níže předkládáme hlavní závěry jeho rozsudku.
Krajský soud v Brně vydal rozsudek, kterým zrušil část Územního plánu města Brna. Šlo o to, že jeden vlastník byl nespokojený se zařazením pozemků do nestavebních ploch zeleně všeobecné. Měl štěstí, že už během pořizování návrhu územního lánu nebyl pasivní a podal rozsáhlou námitku. S tou se magistrát města Brně jakožto pořizovatel nebyl schopen vypořádat a právě kvůli nedostatečnému odůvodnění zásahu do vlastnického práva byla část nového brněnského územního plánu zrušena.